Hvězdy chlapajdy – Michaela Mlejnková

Míšu Mlejnkovou si vybavuji ze své první učitelské pracovní zkušenosti. Vysoká hnědovláska ze sportovní třídy, jedničkářka, málokdo by tušil, že se v té lavici u okna skrývá veliký volejbalový talent. A málokdo by tipoval, že Míša bude ve svých 17 letech důležitým stavebním kamenem české ženské volejbalové reprezentace.

V současné době studuje gymnázium v Praze a všechen volný čas věnuje volejbalu.

 {phocagallery view=category|categoryid=16|limitstart=0|limitcount=3}

„Jak ses, Míšo, k volejbalu dostala?“

„Už od mala mě k němu vedl můj taťka, který ho také hrával a ještě stále někdy hraje. Takže mě vlastně k volejbalu přivedl a byl i mým prvním trenérem. Prošla jsem více týmy, ale v současnosti hraji za extraligový tým v klubu PVK Olymp Praha a za národní tým.“

 

„Kdo o letních prázdninách sledoval volejbalové přenosy, mohl tě vidět v akci v prestižní volejbalové soutěži World Grand Prix. Jak ses vůbec k reprezentaci dostala?“

„Po mistrovství juniorek, které se konalo na konci června v Brně a na kterém jsme obsadily 11. místo, jsem si myslela, že budu mít konečně jedny z volnějších prázdnin za poslední roky, ale nebylo tomu tak. Trenér reprezentace Ital Carlo Parisi mě po MS oslovil, zda bych se nechtěla přidat k přípravě na tuto světovou ligu a dále na ME žen v Německu. Po 3 týdenní přípravě v Kladně mi bylo oznámeno, že jsem byla vybrána do konečné dvanáctky hráček. Toto World Grand Prix mělo 3 turnaje, nejprve v Santo Domingu, poté v Hong Kongu a poslední v japonském Sendai. Tak jsme postupně obletěli cely svět a z dvaceti týmů jsme skončili na krásném 14. místě. V Santo Domingu a v Hong Kongu jsem obdržela cenu za nejlepší smečařku turnaje, což jsem vůbec nečekala…“

 

„A co tvoje číslo 21? Vybrala sis ho sama?“

„Ne, bylo mi přiděleno. Přeci jenom jsem v reprezentaci nejmladší, tak jsem si nemohla vybírat…“

 

„Určitě je sportovce v takovém vytížení složité skloubit sport se školou. Jak se ti to daří?“

„Jelikož teď jsme odjeli s národním týmem na mistrovství Evropy do Německa, tak bude pro mě vstup do nového školního roku trošku chaotický, takže doufám, ze to zvládnu. Mým cílem je dokončit střední školu a udělat maturitu. Jestli se mi naskytnou nějaké nabídky na zahraniční angažmá, budu o tom vážně uvažovat, to je nyní můj volejbalový cíl. O vysoké škole zatím moc nepřemýšlím, budu se rozhodovat až v dané chvíli.“

 

„Volejbal je tvůj velký koníček. Ale vyhledáváš i jinou zábavu?“

„Většinu volného casu trávím doma, protože tam jsem opravdu málo a nejvíc si tam vždycky odpočinu. Také chodím ráda nakupovat, poslouchám muziku a píšu si s kamarády.“ 

 

„Šuškalo se po škole, že bys mohla být dobrá i v jiných sportech, například v hodu oštěpem…“

„Je pravda, že v roce 2009 jsem vyhrála Letní olympiádu mládeže v Táboře v disciplíně hod kriketovým míčkem. Ale zatím jsem vůbec nepřemýšlela, že bych volila jiný sport, chci u volejbalu co nejdéle zůstat.“

 

„A jak vůbec vzpomínáš na školní léta strávená na „chlapajdě“?“

„Vzpomínky na základní školu mám jenom dobré, vždycky jsme si všichni stěžovali, jak je to hrozne namáhavé, ale zjistila jsem, že to oproti střední škole byla procházka růžovým sadem. Zážitků mám spoustu, jak ze sportovních soustředění, tak i z lavic, ale je těžké vybrat jenom jeden. Ráda vzpomínám na kamarády a spolužáky a také na učitelský sbor, který byl vůči mně vstřícnější, než jsou učitelé na současné škole.“

 

„Vídáš se s některými spolužáky ze základní školy?“

„Moc ne, je to kvůli mně, nemám moc času. S některými si píši a moc ráda bych je viděla.“

 

Děkuji za rozhovor.

Jana Pekařová