Nedělní rozhovor vedla Lenka Konopková s Bárou Suchou, která se s únorem chystá na mateřskou dovolenou…

Čekáte druhého potomka. Jak si prvorozený Jindříšek nejraději hraje?  Na co, nebo s čím?

Pokud jsme doma, tak si Jíňa vyhraje nejvíce s vláčky, traktory a letadly. Venku pak s blátem, listím, větvemi…s jakýmikoli přírodninami, má dovoleno se umazat.

Snažíš se zohlednit ve výchově nějaký přístup, který si odnášíš ze své původní rodiny?

Opakuji to, co jsem ve výchově rodičů ráda neměla, i když jsem si říkala, jak to dělat svým dětem nebudu. Snažím se ho dostatečně vyslechnout, ale ne vždy mám tu trpělivost. Oproti svým rodičům jsem se posunula, ale stejně když jeho nekonečné zdůvodňování, proč něco nechce, nebere konce a narazí na mé limity, tak ho utnu. Pošlu pryč. Nebo jsem hlučná, křičím a nádávám.

 Kde hledáš i nacházíš ve výchově vlastních dětí inspiraci ?

Inspirací je právě to mé dětství. Tím, že hodně věcí chci jinak, než jsem to měla sama. Občas si přečtu i nějakou literaturu a zvážím, nakolik je to vhodné pro naše nastavení. Nejvíce mě asi zasáhla kniha ZKOUŠELI JSME VŠECHNO od Isabelle Filliozat  (CPress, 2017). Klade důraz na vývoj v mozku dítěte a jak se to projevuje v dětském chování, proč něco je právě tak, jak je. Snáze se nám pak ty projevy dětí přijímají, když rozumíme, proč se tak dějí a že naše ratolesti nemohou jinak.

Co je podle tebe pro rodiče ve vztahu k vlastním dětem největší výzva?

Pro mě určitě ona trpělivost. Stále se jí učím a rozhodně vnímám i nějaký posun.

Strávila jsi u nás ve škole první pololetí, co tady bylo pro tebe výzvou?

V září jsem už nastupovala s tím, že tu budu jen jedno pololetí, protože jsem zjistila, že jsem těhotná. Takže pro mě bylo výzvou srovnat se s tím, že se zase budu loučit. To opouštění mě provází docela často. A není to pro mě snadné. Ale už to přijímání toho,  že to tak prostě je, zvládám lépe, než dříve.

Co si odnášíš?

Zážitek a zkušenost s dílnami čtení. Ty jsem dříve nezažila. Nejdřív jsem se toho bála, ale teď už mě napadají témata na dílny i při každodenních činnostech.

A odnáším si také novou zkušenost s kolektivem kolegů. Je to úplně nová zkušenost s jinou paletou osobností než v mých předchozích zaměstnáních a stážích. Jste asi nejpodobnější kolektivu v České škole bez hranic v Londýně.

 Co si máme pod tím představit?

Nesplňujete pro mě předpojatou představu učitele nebo spíš učitelky. Co osobnost, to kreativní originál. V té škole v Londýně vydrželi jen ti, kdo měli tenhle náboj, potenciál. I tady se v českém školství najdou. Ale na téhle škole mi přijde, že to nejsou jen solitéři, ale je vás tady takových většina.

Jeden takový drobný, vnější projev za všechny. Třeba v Boleslavi jsem byla jediná, co nosila celoročně sukni nebo šaty.  Ženy, co nosí šaty, jsou prostě ženami.  Tady na škole vidím v sukních a šatech denně mnoho učitelek. A navíc je každá originál 

A co muži?

Tak to se mi těžko posuzuje, protože v minulých školách to byli převážně sportovci v těch svých úborech, s nimiž jsem ale nepřišla téměř do kontaktu. I proto, že tam jsem nechodila na obědy do školní jídelny. Tady ty muže vnímám víc.  Nosí i košile, a když už s nimi mluvím, mám o čem a nepůsobí jen jako sportovci.

Vystudovala jsi češtinu. Čím si tě tento obor získal?

Velký vliv na mě měla češtinářka na gymnáziu. Její hodiny mě bavily. Byla pro mě ztělesněním systematičnosti. Ona sama jako osobnost.  A čeština jako obor je pro mě ztělesněním systému, provázanosti, souvislostí, přehlednosti. V matice jsem logiku bohužel neobjevila, ale v češtině ano.

Učila jsi hodně také v tandemu. Čím je podle tebe tato forma obohacením a kde vidíš její úskalí?

Nejdříve jsem vůbec netušila, co mě čeká a měla z toho obavy. V průběhu se mi zalíbilo. Obohacením jsou určitě takové ty momenty, kdy jeden doplní druhého. Jak přímo při výuce, tak při konzultacích nad přípravami. Když vznikají, generuje se spoluprací něco nového. To se mi hrozně líbí a baví mě to. Ta výsledná hodina může být jako náhrdelník, na který spolu postupně navlékáme ty nejvhodnější nápady, a výsledkem může být šperk, protože spolu, máme-li dost času, odstraníme zbytečný balast. Rozhodně jsou to plnější hodiny a mají šmrnc.

Jak jsi vnímala jako učitel aprobovaný na vyšší stupeň výuku na prvním stupni, kde jsi také učila v tandemu?

Někdy jsem hledala svou užitečnost. Postupně jsem zjistila, že nemusí být vždy v nějakém mém velkém výkonu, ale že můj přínos je i v tom, že mohu být k ruce i jen jednomu žákovi. Že tím pomohu jak jemu, tak učiteli. V pozici asistenta se ale necítím plně využitá a také čím starší děti, tím jim lépe rozumím. Nejblíže mi jsou ale skutečně pubertální žáci i se svými problémy. 

Vedle češtiny učíš také angličtinu.  Vím, že máš zkušenosti z Anglie i USA. Můžeš tyto pobyty nějak přiblížit? Co ti daly?

Během posledních vysokoškolských prázdnin přišla od naší katedry českého jazyka a teorie komunikace na FF UK nabídka semestrální stáže v České škole bez hranic v Londýně. Lákalo mě to, i když jsem měla i velký strach, že najednou nebudu doma. To na celém pobytu bylo vlastně to nejpřínosnější.

Pracovala jsem tam jako asistentka ve čtvrté třídě. Učí se tam pouze v sobotu a jen čeština a vlastivěda. Během týdne jsme ale byly zapojené s dalšími dvěma studentkami do různých workshopů, prezentací, spolupracovali jsme s Českým centrem.  Tato zkušenost mi ale přinesla především zásadní sebepoznání, že se o sebe dokážu postarat a to i v cizí zemi.

O dva roky později, kdy už jsem pracovala, ale současně ještě dokončovala diplomovou práci a tedy byla vedena ještě jako studentka, jsem se opět přes školu přihlásila do výběrového řízení na letní školu češtiny v České škole T. G. Masaryka v Chicagu. Tam jsem učila žáky od čtyř do devadesáti čtyř let. Čechy a jejich potomky, kteří sem odešli a měli stále vztah k české kultuře. Tato škola je sdružuje a pořádá mnoho dalších aktivit a akcí. My jsme například hned po příjezdu zhlédli divadlo o Antonínu Čermákovi, starostovi Chicaga v 30. letech 20. století, večer jsme pak ještě navštívili vzpomínkovou akci k vypálení Lidic a Ležáků, kde byli lidé v moravských i českých krojích. Česká komunita je tu hodně živá.

V týdnu jsme učili čtyři dny dopoledne v blocích děti a třikrát do týdne odpoledne pak ještě dospělé. Krom jazyka hodně stáli o to, abychom jim vyprávěli o současných Češích, o naší, literatuře, kultuře obecně, přírodě…

Kromě jazyků jsi učila také pracovní činnosti. Máš blízko k přírodě, tvoření, snažíš se vnímat tradice provázející cyklus roku. Jak ses k tomu dostala?

Přes ženy v mém rodu v mateřské linii. Mamka je dřevařka, architektka, poté učila strojírenství. Ale ještě více její maminka, moje bábina z Hodonínska. Ta krásně malovala, s ní jsem chodila po Bílých Karpatech a sbírala s ní bylinky… ta stále něco tvořila, dělala, neposeděla…jsem asi hyperaktivní po ní.

Pocházíš z Mladoboleslavska. Jak se vyvíjel tvůj vztah k Turnovu?

Můj táta je z Turnova, jezdila jsem sem k babičce a dědovi a po škole se sem přestěhovala k tehdejšímu příteli. Moje první zaměstnání bylo ve zdejší knihovně, kde jsem pracovala v Informačním centru pro mládež. 

Vedeš také turnovský parlament mládeže. V čem vidíš jeho přínos?   

Ten jsem právě za mého působení v ICM převzala po Tomáši Zakouřilovi ze Žluté ponorky, který pro něj už neměl kapacitu. V těch mladých lidech vnímám velký potenciál. Určitě svými nápady už nejednou přispěli jak k propojení turnovské mládeže, tak k obohacení kulturního života, tak k pomoci životnímu prostředí ve městě.

Sama pocházím z východních Čech, tak znám dobře pozici přistěhovaného. Co ti pomáhá v začleňování a zapouštění kořenů v Turnově?

Hodně znám z tátova vyprávění, takže tu kořeny mám. To spíš já sem uvádím manžela, který odtud nepochází. Ale určitě mi pomohli kolegové z knihovny, kteří mě seznámili s turnovským kulturním životem a osobnostmi, které ho provází. Sice jsme mezitím čtyři roky bydleli s mužem u Mladé Boleslavi, ale nyní jsme už konečně čerstvě přestěhovaní zpět.

Navzdory současné, složité pandemické situaci učíš do posledka. Teď odcházíš na mateřskou dovolenou.  Jsi velmi činorodá. Jak odpočíváš a co ti dodává energii?

Energii čerpám v přírodě a při tvoření. Teprve teď se učím odpočívat vleže u pořadů o cestování, přírodě, tradicích a kultuře. K oblíbeným pořadům patří samozřejmě Herbář. Také mám ráda historické romány a populárně naučné knihy o přírodě.

Na co se teď po nástupu na mateřskou těšíš nejvíce?

Na čas, který teď budu moci věnovat šperkování bytu po přestěhování a na ŠITÍ.  Na znovu shledání s mými dvěma šicími stroji po více než půl roce odloučení.

Jako češtinářka si neodpustím poslední otázku na jméno potomka. Vybíráš také s ohledem na význam jména? Pokud vím, tak Jindřich pochází z němčiny a znamená „vládce“.

Ano Jindříšek je opravdu vládce našeho domu. My jsme ovšem všichni tři takové vůdčí osobnosti, takže to často jiskří, ale současně nás to učí pokoře a respektu. Vybírám z neobvyklých jmen s historickými konotacemi. Na významu také záleží. Moji tři favorité Vilém, Metoděj a Artur se nelíbí manželovi. Ale první shoda je u jména Prokop. Významově je to průkopník, takže to má také pro mě hodnotu. Průkopníci hledají nové cesty, obohacují.