Míšo, co tě konkrétně dnes potěšilo?

Jednak to, že jsem měla ráno důvod vstát s úsměvem a venku svítí sluníčko. A pak také pracovní nasazení mých žáčků. Ze čtvrtka na pátek jsme přespávali s dětmi v rámci celoročního projektu v Sedmihorkách. Jednalo se o osm setkání během celého školního roku ve Skaláku a tohle bylo naše poslední. Dnes jsme se vraceli ve vzpomínkách, těšilo mě, jak komentovaly naše společné zážitky a dokázaly říct, co vše si odnesly.

Jak to máš s vyladěním po příchodu do školy a poté po příchodu domů. Co ti pomáhá k pohodě?

Určitě dobrá nálada na pracovišti, ranní pozdravení s kolegy. A vždy těším na děti. Mám opravdu štěstí na třídu, chodím mezi ně ráda a vážím si vztahů a důvěry, kterou jsme si mezi sebou vybudovali. Bude se mi s nimi těžko za rok loučit.

Po příchodu domů si dám kávu, sednu si a potřebuju chvilku ticho a klid, než se dám do dalších aktivit.

Máš letos už čtvrťáky, s nimi jsi po škole u nás začínala. Zkusila bys shrnout, co je podle tebe pro každý ročník nějak určující?

Jsem moc ráda, že to vyšlo a měla jsem příležitost si s nimi prožít vše od začátku. Bylo pro mě ideální si v praxi vyzkoušet, jak na sebe jednotlivé učivo navazuje, jak co propojovat, mohla jsem vnímat více i psychický vývoj dětí, což je také dost zajímavé.

Když byly děti v první třídě, tak se v březnu kvůli covidu školy zavřely. To bylo těžké, ale nejen pro mě, ale i děti a jejich rodiny. Dodnes to pociťujeme hlavně při čtení. Chyběla jim korekce i společné hlasité čtení, které si ve škole můžeme dopřát a doma možná ne všichni měli. Také to dodnes vidím v psaní některých znaků velkých psacích písmen, především P, B, R leckdo plete. Zároveň už si každý formuje svůj rukopis a mnozí od vázaného písma částečně upouští.

Druhou třídu jsme začali krásně indiánským dvoudenním výletem, který jsme si přesunuli z června. Ve druhém ročníku je docela dost prostoru k procvičení a prohloubení učiva z první třídy. Začíná tu násobilka, která se neobejde bez drilu, což není dobré u Hejného metody dle mého názoru podcenit.

Ve třetí třídě jsou zlomová vyjmenovaná slova, poučena násobilkou jsem jim věnovala dost času a děti se s nimi popasovaly hezky. Začíná tu také plavání a v tomto věku se začínají víc tvořit partičky, skupinky mezi kluky i holkami. A ač se to děje, a považuji to za přirozený vývoj, nemohu si na soudržnost kolektivu vůbec stěžovat.

Ve čtyřce už jsou mnohem samostatnější a mně vyhovuje, že část zodpovědnosti mohu převelet na ně. Což je velká úleva, těší mě, že je na ně spolehnutí.

Jak ty sama vzpomínáš na svůj první stupeň. Kam jsi chodila do školy? Jaké to bylo? Čerpáš odsud nějakou inspiraci dnes ve vlastní praxi?

Pocházím z Rovenska pod Troskami, kde jsem odchodila celou základku. Na prvním stupni jsem měla až do pětky jednu paní učitelku, Lidmilu Vránovou. Tu jsem milovala. Měla přirozenou autoritu, brala nás na výlety. Ještě jsem u ní při studiu na vysoké škole stihla náslechy. Inspirací mi je asi její přístup, byla spravedlivá, přímá, zasmáli jsme se s ní. I sem k nám na Alešovku jsem se dostala vlastně na doporučení jedné paní učitelky z Rovenska, za což jsem jí dnes vděčná.

Co bylo pro tebe určující při výběru pedagogické fakulty? A proč první stupeň? Máš ještě nějakou studijní specializaci?

Už odmala jsem si hrála na paní učitelku, byl to vlastně tak trochu můj sen. V rámci druhého stupně mě bavila matematika a zeměpis, tak jsem i chvíli o této aprobaci uvažovala. Chtěla jsem na pedagogickou školu už po základce, ale rodiče mi doporučovali ještě odstup, tak jsem nejdřív nastoupila na gymnázium v Turnově. Měli jsme tu fajn partu, tak určitě nelituju. Nicméně zaměření na učitelství se mě drželo. Tíhla jsem spíše k menším dětem, líbilo se mi, že díky pestrosti předmětů se mohu realizovat více směry. Ve třetím ročníku jsem se začala připravovat tak, abych zvládla přijímačky a povedlo se.

My si ještě od druhého ročníku mohli volit zaměření. Vybrala jsem si informatiku, ale státnice už z ní nemám. Neměla jsem na to kapacitu, v té době jsem už učila. Teď už se od zaměření na fakultách zcela upouští, ukazuje se, že v praxi není zcela potřeba.

Kde jsi studovala a co je ti z fakulty největším přínosem? Co jsi naopak ve studiu postrádala?

Studovala jsem v Hradci Králové. Vysoká škola mi dala titul potřebný k profesi.To, co mi dala, se hodně odvíjelo od vyučujících. V přípravě na praxi vzpomínám na dobrou didaktiku geometrie a matematiky obecně. Měli jsme dost praxí na základních školách, což také není všude samozřejmostí.

Baví mě hýbat se. A ač to byla někdy dřina, ráda vzpomínám na tělocvik. Byl akční, odreagovala jsem se při něm. Do té doby jsem třeba neuměla šplhat na laně. Trénovala jsem i v Rovensku v hasičárně. Jako malá jsem chodila ho hasičského kroužku, později jsem čas od času pomáhala taťkovi, který vedl mladší děti.

Nejvíc mě potrápila hudební výchova.

Věnovala ses i jinak nějak dětem při studiu?

V našem městečku jsem se zapojovala do akcí, jako jsou mikulášské tradice, Pohádkový les, hasičské akce, a také jsem tu svého času učila pohybové hry na škole. Velkým zážitkem a dobrodružstvím je pro mě výjezd do Indonésie, kde jsem učila tamější děti angličtinu. Díky brigádě v kempu v Sedmihorkách, ten je mojí srdcovkou, jsem poznala Andrejku, která tu pracuje a je zároveň spoluzakladatelkou organizace Škola v ráji.

Organizace pomáhá vzdělávat chudé děti v Indonésii. Já byla konkrétně na ostrově Lombok. Strávila jsem tam dva měsíce v roce 2017.

Co tě tam nejvíce zaujalo? Překvapilo?

Těch věcí a zážitků je tolik, že se mi těžko vybírá. Ale asi určitá srdečnost a dobrá nálada tamějších lidí. Jsou neuvěřitelně milí , přátelští, vždy připravení pomoci, neustále se usmívají. Na druhou stranu musí být člověk obezřetný, protože je tam také kriminalita daná chudobou. Ale já ji naštěstí nepocítila.

Převažuje tam neortodoxní islámské náboženství, musela jsem na to myslet, ve škole jsem vždy musela mít zahalené lokty a kolena. Tedy delší sukni a lehkou halenku s polodlouhým rukávem.

Jak se ti tam učilo? Jací byli žáci? Jak jsi tam trávila svůj volný čas?

Děti byly za vše ohromně vděčné. Ze všeho měly radost, vždy mě krásně vítaly a mnohem podstatnější než vlastní učivo byl pro ně čas, pozornost, kterou jsem jim věnovala. Hrozně mě to nabíjelo, připadala jsem si skutečně užitečná, což obecně v životě potřebuji.

Jinak je tam horko a vlhko, počasí jako v prádelně. Oblečení muselo stále viset na ramínkách, jinak plesnivělo. Moře nádherně průzračné, možná až moc teplé, bílý písek. Jídlo vynikající, mořské plody moc nevyhledávám, ale hodně rýže a zelenina na mnoho způsobů, do všeho ale dávají chilli a i bez něj je vše dost pálivé. Jí se rukama, vodu jsme pili jedině balenou. Naštěstí jsem nic nechytla a krom odřenin po pádu ze skútru, na kterém se tam běžně jezdí, se mi nic nestalo. Oporou mi tam byla Andrejka a její přátelé, s nimiž mě hned po příletu seznámila. Naučila jsem se tam také surfovat.

Vraťme se zpátky k nám. Co oceňuješ na naší škole a kde vidíš prostor k zlepšení či změně?

Obecně je mi dobře v našem prvostupňovém kolektivu, jsem ráda, že do našich řad postupně vstupují muži a ten babinec trochu rozhání.😊 Cením si i možnosti seberozvoje, otevřenosti inovacím a vlastní seberealizace. Nemám ráda, když mě někdo do něčeho tlačí, často pak couvám nebo se s tím vnitřně peru, a to se mi tu nestává. Dělám to, co mě baví a naplňuje.

Prostory ke zlepšení jsou vždycky a všude, ale nepociťuji nic zásadního, co by bylo potřeba zmiňovat. Jsem tu spokojená, zvolila jsem dobře.

Co tě nabíjí mimo školu? Jak relaxuješ?

Dobíjí mě určitě pobyt na čerstvém vzduchu. Ať už procházky, výlety, poznávání nových míst, nebo kolo či jiný sport. Obecně příroda a sluníčko. Pak samozřejmě ti nejbližší, na kterých mi záleží.

V čem se liší tvé všední dny od víkendových?

Všední dny trávím převážně v Turnově. Od rodičů z Rovenska jsem se sem před rokem přestěhovala. Na víkendy se k nim ráda vracím, mají domek se zahradou a ta mi tu trošku chybí.

Co ti ta změna přinesla?

Můžu si lépe a po svém organizovat čas. Cítím větší svobodu, jsem samostatnější. Posunulo to i můj vztah s rodiči. Víc si teď ceníme společného času. Líbí se mi i to, že do školy chodím pěšky a nemusím jezdit autem. Mám tu také kolem sebe více přátel.

Čím teď žiješ?

Kromě běžných každodenních maličkostí je to asi nový člen rodiny. Rodiče si pořídili nového pejska, tříměsíční fenku zlatého retrívra, Belu. Zatím jim likviduje zahradu, je ale učenlivá a věříme, že z toho brzy vyroste. Tak se k rodičům na ni těším. V týdnu jim s venčením pomáhá babička, když jsou naši v práci a mladší sestra na vysoké škole.

Pracuju i pro Žlutou ponorku. Dříve jsem vedla v Rovensku pohybové hry, teď po přestěhování do Turnova vedu lední bruslení. V červenci mě znovu čeká příměstský sportovně-turistický tábor.

Červen je ve školství měsíc finiše. Uzavírají se známky, je teplo, žactvo nutně vypíná a žije s předstihem exkurzemi, výlety, prázdninami. Jaký je červen pro tebe?

Zatím ten rozdíl nějak výrazně nevnímám. Spíš mě to táhne s dětmi ven. Na zahradu, do přírody. Zároveň hledáme nějaký balanc, jak často, aby to bylo pro obě strany efektivní. Jsou to hodiny někdy náročnější na přípravu, musím vyžadovat viditelný výsledek, aby se příliš nerozptylovaly jinými podněty. Navíc jsme limitovaní střídáním vyučujících a odchody na obědy…Těším se také na výlet, letos nastává výrazná změna. Neberu totiž na výlet já děti, ale ony mě.

Co si pod tím představit?

V září jsme byli celý týden na škole v přírodě v Prostředním Mlýně pod Zebínem. Zrovna probíhal i Jičín město pohádek, tak jsme měli pobyt laděný loupežnicky. Teď jsme zakončili přespávanou i zmiňovaný celoroční projekt v Sedmihorkách, akcí během roku bylo dost, proto jsme se domluvili, že konec roku pojmeme úsporněji.

Budeme dvakrát spát ve škole a výlety mají vymyslet samy děti. Budou se podílet i na organizaci. Zatím se rýsuje Jump Aréna v Liberci, o které dlouhodobě mluví. Ale já se těším hlavně na tu část výletů do přírody.

Jaké plány máš na prázdniny?

Čeká mě v červenci ten příměstský tábor, s kamarády pojedeme do rakouských Alp, kde vyrážíme na jednodenní túry. Určitě mě čeká tradiční vejšlap v Krkonoších, ale ráda se toulám divočinou i tady v Ráji. Vyhýbám se značeným a turisty vyhledávaným místům. Raději objevuju nová neprobádaná zákoutí. A že jich je! Krásné léto přeji nám všem.