To už je naposledy? Opravdu? Kam se poděl celý ten rok? Neutekl někam do skal? Neschoval se do nějaké jeskyně jako pravěký muž? Nevzala ho voda, co teče kolem Skaláku? Nevzali ho horolezci někam do věží? Neodnesla ho liška, nebo snad kuna?

Ať tak či onak, pro naše strážce ze 4.C nastal ke konci května čas loučení. Loučení se Skalákem, ale také s Andrejkou, Vítkem a Lenkou, kteří byli jejich průvodci a rádci celou tu dobu, co společně poznávali skalní město a jeho obyvatele. Potkali jsme se s nimi v podvečer v Laboratoři E.M. u řeky Libuňky, kde si pro nás připravili dojemnou vzpomínku na to, co jsme všechno zažili. Prohlédli jsme si fotky ze všech našich setkání, a po promítání vytvořili kruh, v němž jsme si posílali klubíčko a vytvářeli „pavučinu vděčnosti“ – každý mohl říct, za co je vděčný a na co z uplynulého roku nejvíce vzpomíná. Již téměř za šera jsme se vydali na výpravu do skal a připomínali jsme si místa, která jsme na našich setkáních navštěvovali, a sdíleli naše zážitky, které se k místům vázaly – sbírání barevných přírodnin, lov pravěkého muže, hledání pobytových stop zvířat…bylo toho spoustu! Pod Čertovou rukou jsme zaslechli známý zvuk houslí – to musí být náš Duch! Ani

tentokrát se nám nezjevil, ale zanechal dopis. V něm zmiňoval i Magická místa, jejichž návštěvy byly součástí každého našeho setkání. A tak jsme na ně nemohli zapomenout ani dnes. Již téměř se tmou jsme se vrátili do našeho oblíbeného údolí pod věží Anebo a strávili naše poslední společné chvíli v tichosti, každý sám na svém magickém místě. Za úplné tmy jsme se vrátili do kempu, a po krátkých večerních spacákových radovánkách se uložili ke spánku. Myslím, že se nám všem tentokrát zdálo o Skaláku!