V dalším rozhovoru vyzpovídala Lenka Konopková zástupkyni naší školy Ivu Vávrovou…

Ivo, je něco, na co se i po letech ve školství stále v září těšíš? A naopak co ráda nemáš?

Čím dál více oceňuji prázdniny. Opravdu je nám jich třeba. V září jsem odpočinutá a těším se vlastně na všechno, na žáky, kolegy, společné akce. Co mě ale opravdu netěší, je administrativa spojená s chodem školy, které je čím dál víc, a v září je třeba řešit plno věcí nárazově.

Co se podle tebe za tvou pedagogickou praxi změnilo k lepšímu? Co naopak postrádáš?

Určitě mnohem lépe funguje vzájemná spolupráce mezi učiteli, víc si navzájem pomáháme, komunikujeme, podporujeme se. Učitelé také mají větší podporu v asistentkách pedagoga, mohou učit tandemově. Podpora je na školách také v prevenci nežádoucích jevů, ve školní psycholožce, speciálních pedagozích…

Chybí mi nadhled v celém školském systému. Lpí se na detailu, místo aby na prvním místě bylo vědomí kvality celku. Musíme si ujasnit, co a jak chceme děti učit – to musí být prioritou! Jsme vděčni za finanční podporu školství z evropských fondů, nicméně jejich utrácení vnímám mnohde jako sporné.

Uvítala bych také větší ochotu rodičů zapojit se do řešení problémů jejich dětí.

Proč se na gymnáziu rozhodla právě pro pedagogickou fakultu? A proč obor čeština – dějepis?

Gymnázia měla dříve běžně přírodovědné a humanitní větve. Turnovské gymnázium mělo navíc větev pedagogickou. Tu jsem si vybrala. Vždycky jsem se chtěla stát učitelkou, školila jsem ve správné mluvě i dědečka, který si mě proto dobíral. Od třetího ročníku jsme měli psychologii a pedagogiku a z těchto předmětů jsem i maturovala. Vždy jsem tíhla k literatuře, historii, tak jsem si zvolila tuto aprobaci.

Měla jsi v těchto oborech nějaký učitelský vzor?

Velký vliv na mě měl náš češtinář ze základní školy Mirek Netušil, vnímala jsem jeho poctivost, byl pro mě příkladem učitele, který nás vedl ke vzájemné spolupráci. Hodně nás podporoval. Vzájemně jsme si v jeho hodinách vysvětlovali učivo, pomáhali si. K tomu se snažím žáky vést i já. Literaturu a její autory mi pomáhala objevovat naše češtinářka na gymnáziu Milada Štrosová.

Jaký žánr literatury ráda čteš? Máš oblíbeného autora? Který titul bys doporučila?

Ráda čtu autobiograficky laděné knížky, např. Otu Pavla, Miloše Formana, Ivana Klímu, Woodyho Allena, Milana Kunderu. Také ráda čtu knihy s historickou tematikou. Zaujala mě Karin Lednická a její Šikmý kostel a všem učitelům – historikům doporučuji Velkou iluzi (autor: Eckart Conze) o vzniku versailleského systému. Mezi moje oblíbené patří starší autoři B. Hrabal, P. Kohout, J. Škvorecký,…. A z mladších autorů určitě patří kamarád Jarda Rudiš.

Kdyby ses mohla přenést do minulosti, jaké období by sis vybrala? A proč?

Ráda bych se přenesla do období Belle epoque, do Paříže přelomu 19. a 20. století.

A proč? Mohla bych chodit na představení Sarah Bernhardt, na které by mě lákaly plakáty Alfonse Muchy. Setkala bych se tam s velkými malíři, jako byl Renoir, Cézanne, Picasso nebo Modigliani. Nepohrdla bych ani meziválečným obdobím. Podobně jako hlavní hrdina mého oblíbeného filmu Půlnoc v Paříži bych potkala Fitzgeralda, Hamingwaye nebo skladatele ColePortera. A možná by se mezi ně zatoulala i česká malířka Toyen.

Už více než 15 let jsi ceněnou zástupkyní ředitele. Změnilo se nějak vnímání učitelské profese s novou rolí? Čím tě role zástupkyně obohatila, co ti třeba vzala?

V tom roce 2006 to pro mě byl docela šok. Do té doby jsem řešila hlavně výuku, žáky, vztahy v kabinetě…Najednou bylo třeba vedle výuky řešit plno administrativy, zajistit chod školy, ladit různé potřeby a požadavky žáků celé školy, kolegů, vedení… Bylo toho najednou hrozně moc. Rozšířilo mi to záběr, ale vzalo mi to určitě čas a klid.

Práce ve školství je náročná. Kde si nejlépe odpočineš? Jak relaxuješ?

Potřebuji procházky, pomazlení s vnoučaty, potřebuji slunce, moře, knihu, kávu, popovídání si s kamarády …Jsem ráda v pohybu.

S manželem jste se poznali na fakultě? Máte stejný obor. Čím tě zaujal?

Poznali jsme se na fakultě v Ústí nad Labem. Spojovaly nás společné zážitky a zájmy. Míra byl sportovec, hrál fotbal a já se o sport vždy zajímala. Oba jsme měli rádi historii, přivedl mě k hudbě, ve které má veliký přehled…Stále jsme si měli o čem povídat.

Když o něm mluvíš, je zřejmé, že ho stále obdivuješ. Čím ti imponuje dnes?

Naše společné zájmy a zážitky trvají. Moc se toho nezměnilo. Manžel stále běhá, posloucháme muziku… S přáteli cestujeme za krásami Evropy a gastronomickými zážitky. Líbí se mi, že nezlenivěl, není s ním nuda, máme si stále o čem povídat, je nám spolu dobře. Takže já ho obdivuju a on se o mě zase hezky stará.

Každoročně s manželem míříte v létě do Francie. Čím si vás získala?

Získala si nás svým rytmem života. Francouzi nikam nespěchají, umí si život vychutnat…usmívají se. Máme tam kamarády, které je příjemné každý rok navštívit. Naším oblíbeným městem je Cassis nedaleko Marseille. Jezdil sem i Winston Churchill, Jiří Mucha nebo malíř Rudolf Kundera.

Máte dva syny. Ti k učitelství netíhli? Čemu se dnes věnují?

Jako většina kluků v patnácti letech ještě neměli jasno. Starší Míra hrál fotbal, jezdil na tréninky do Jablonce nad Nisou, tak se rozhodl pro stavební průmyslovku v Liberci, aby to měl na dojezd. Později ve studiu ještě pokračoval a dnes dělá manažera pro klíčové zákazníky v nadnárodní stavební firmě. Mladší Tomáš po gymnáziu vystudoval archeologii a později ještě státní správu. Jako inženýr pracuje na odboru kultury památkové péče a cestovního ruchu na Krajském úřadu v Liberci. Jistý vliv rodičů je tedy zřejmý, ač u kantořiny neskončili.

Jsi trojnásobná babička a máš dvě vnučky. Užíváš si po dvou klucích holčiček? V čem je to jiné?

Užívám si, že mohu oběma kupovat šatičky, pohádky, knížky. Starší Dominika miluje naše všeňské kino. To spočívá v tom, že si pustíme nějakou holčičí pohádku na DVD a milovaný děda dojede pro pizzu a colu a vychutnáváme si domácí pohodu. Před spaním si čteme, momentálně Kocoura Modroočka. Ale vítáme samozřejmě i Adámka, který je u nás pravidelně a z Turnova častěji. To je kopie tatínka, takže se s ním vracím do dětství našich synů.

Ač babička, působíš velice mladistvě, jak si udržuješ vitalitu? Sportuješ či zdravě vyvařuješ?

Udržuji se pohybem a pomáhá mi samozřejmě i to, že jsem obklopena mladými lidmi. Podle ročního období vyrážím na procházky, občas na kolo, v zimě na běžky a teď už se zase moc těším na cvičení s naší partou sokolek.

Co považuješ ve školství za podstatné k udržení psychické pohody. Jak nevyhořet?

Stále mi záleží na tom, abych měla se žáky hezké vztahy. Těší mě, když se ke mně stále už dospělí hlásí a rádi se vidíme. Proti vyhoření by určitě posloužilo, kdyby měli učitelé menší úvazky, vnímám i přemíru výzev a akcí, školení, seminářů…to vede k jejich přetížení, únavě. Je potřeba umět odpočívat a oddělit školu – myšlenky na ni – od času pro sebe, rodinu, přátele. Odpočatí učitelé sebe navzájem i žáky lépe a pozorněji vnímají.

Co bys nám učitelům přála?

Příjemný pocit z dobře vykonané práce, jejímž základem musí být klid a pohoda v rodině.

Motivované a vděčné žáky

Ale učitelé by si zároveň měli uvědomit, že na svět je třeba se dívat s pokorou:

„Vždycky, když dostaneš chuť někoho kritizovat, vzpomeň si, že všichni lidé na tomhle světě neměli takové výhody jako ty.“ To napsal Francis Scott Fitzgerald v knize Velký Gatsby.