AKTUALITY

Vendy Bičíková: „Kladu důraz na to, aby se žáci stali lepšími lidmi.“

Lenka Konopková | 3.10.2021 | Rozhovory

VENDULY BIČÍKOVÉ, VEDOUCÍ UČITELKY 1. STUPNĚ A TŘÍDNÍ 4. B, SE PTALA LENKA KONOPKOVÁ.

 Jak dlouho učíš? Zaznamenala jsi nějakou změnu v tom, s jakými dovednostmi přicházely děti do školy dříve a nyní?

Učím od roku 2001, tedy letos dvacet let. Dovednosti dětí nelze hodnotit obecně, je to stále individuální, dříve i nyní.

Co tě přivedlo k volbě učitelství 1.stupně?  Uvažovala jsi ještě o jiné profesi?

Uvažovala jsem o zdravotnické škole, ale mamka, která je sama zdravotní sestra, mě od zdravotnictví odrazovala a směrovala na střední pedagogickou školu. Jednak jsem hrála na plno hudebních nástrojů a také měla zkušenost s péčí o dva mladší sourozence, v níž jsem se realizovala.

 Jakou roli v tom hrála skutečnost, že jsi od mládí skautka? Kdo tě do skauta přivedl? Co tě skaut naučil?

Do skauta mě přivedla starší sestřenice. Ráda jsem také četla knížky Jaroslava Foglara plné kamarádství, dobrodružství a života v přírodě. Už od první třídy jsem jezdila na tábory s radioorientačním během. Ty poté skončily a já na ně plynule navázala skautskými. Skaut mi přijde pro život jako super koníček. Myslím, že tady v Turnově máme kvalitní středisko s kvalitními vedoucími. I já jsem měla to štěstí, že jsem chodila do oddílu, který vedly moje dvě současné kolegyně ve škole. Irena Skalská a Marta Doubravová. Spolu s dalšími vedoucími z nás myslím vychovaly především slušné a poctivé lidi. Povedlo se jim díky táborům z nás vytvořit celoživotní partu kamarádů. To se děje dodnes napříč všemi oddíly. 

Můžeš nějak přiblížit ten radioorientační běh (ROB) ?

Běžec v ruce drží přijímač, na uších má sluchátka a hledá vysílače podle zvukových signálů. Vysílače před tréninkem trenér rozmístí v terénu a poté zase sebere. Běžec má ještě jako doplněk mapu, ale umění je v tom, že si musí v čase vysílání dokázat naladit správně přijímač na vysílač, ke kterému pak běží (laicky řečeno). V současnosti tento sport v Turnově obnovil Tomáš Novotný, který učí na gymnáziu a získal pro tento sport i našeho staršího syna. Já jsem ho provozovala v době, kdy jsem chodila na druhý stupeň do Skálovy ulice a měla jsem třídní fyzikářku Evu Krejčovou, která tento sport se svou rodinou tady tehdy zaštiťovala. Ve třídě nás „robáků“ bylo velké množství.

 Vím, že hraješ na mnoho hudebních nástrojů. Pocházíš z muzikantské rodiny?

K hudbě mě přivedli rodiče. Už v první třídě mě babička vozila vlakem do Malé Skály k erudovanému hudebníkovi panu Hartlovi, otci herce Jana Hartla. U něho jsem hrála na zobcovou flétnu, pak jsem na ZUŠ v Turnově pokračovala na příčné flétně a současně jsem soukromě chodila na klavír k paní učitelce  Končinské.  Postupně jsem se naučila sama na kytaru, akordeon. V současnosti se učím na housle u Šárky Košťálové, ač mi to teď narušil covid a zlomený prst.

Ke kterému hudebnímu nástroji máš nejblíže? Jakou hudbu posloucháš ty sama nejčastěji? Kdy a kde?

Nejblíže mám ke klavíru. Ráda poslouchám kvalitní muzikály, Cats, Evitu, Vlasy, nejvíce mě dostal Jesus Christ Superstar. Líbí se mi vícehlasé sbory kombinované s tancem, s pohybem. Muziku poslouchám nejvíce při vaření. Potom mě totiž baví vařit. A také v autě, ale to je hodně o kompromisu, protože hudební žánr se volí podle řidiče, a to já obvykle nejsem.

 Sama po hluku ve škole vítám ticho a utíkám do přírody. Jak to máš ty? 

Před covidem jsem to měla stejně. Ale teď mi hluk tolik nevadí. Vítám možnost být s dětmi, lidmi, komunikovat, cestovat…užívám si projevů pozitivní živosti.

 Krom muziky máš blízko k divadlu či filmu. Kdo tě ovlivnil tímto směrem?

Když mi bylo 12 let, strejda si koupil kameru a mě to natolik fascinovalo, že jsem si řekla, že natočím film. Premiéru měl v r. 2009. Napsala jsem si scénář, režírovala…manžel mi hodně pomohl s technikou, kamerou…Myslím, že se nám povedl.  Naši Skauťáci jsou stále ke zhlédnutí na you tube. Dramatická výchova je součástí waldorfské pedagogiky, z níž také čerpám.

Co tě na ní oslovuje?

Učení skrze umělecký prožitek. Mezipředmětová propojenost, učení v blocích. Pro prvňáky jsem si na každou hlásku abecedy složila text a zhudebnila ho, vydala jsem si zpěvník a takhle učím už třetí prvňáky. Písmena a hlásky skrze písničky. Pro druhou třídu jsem zhudebnila dění v jednotlivých měsících.

 Krom toho realizuješ ve své třídě program Začít spolu. Můžeš přiblížit jeho přínos dětem?

Covid nám tento způsob výuky na dva roky odepřel. Těším se, až zase nastartujeme. Děti při něm pracují v hnízdech, skupinkách na různých stanovištích, na kterých se během dní vystřídají. Zde vypracovávají různá zadání odpovídající školním předmětům, které propojuje jedno téma. Například pravěk zpracovávají matematicky, výtvarně, češtinářsky, pomocí objevů apod. Žáci se při tom učí komunikovat, spolupracovat, samostatně si vyhledávat potřebné informace, doplňovat se a podporovat. 

Co by podle tebe v dětech měla škola na prvním stupni rozvíjet především? Na co se zaměřit, co podpořit? 

Základem je stále trivium ( číst, psát, počítat ) a jeho propojování s estetickými předměty a pak také pohybem. Důležitá je mezipředmětová propojenost. Určitě je třeba rozvíjet vzájemnou spolupráci, ocenit každého, podpořit ho v tom dobrém. Když budu mluvit o své současné třídě, tak mám štěstí na hudebně nadané děti, s nimiž se mi daří muzikantsky. Určitě se stále snažím klást důraz na to, aby se stali dobrými lidmi.

Máš své dva syny nyní na gymnáziu. Myslíš, že se na nich nějak projevilo to, co se snažíš předat svým žákům?

Myslím si, že stěžejní je věnovat se intenzivně dítěti do 3 až 6 let. Pak je dobré ho vést k samostatnosti. Aby přijal zodpovědnost za své výsledky, jednání, sám za sebe. Tak jsem se snažila vést i své syny.  

 Manžel je architekt. Hodně tě podporuje, pomáhá ve školních projektech. Je jinakost vašich profesí výhodou či nevýhodou? Jak to vnímáš?

Určitě výhodou. Manžel je introvert, jeho profese je klidná, soustředěná, nevadí mu být sám,  u počítače. Já jsem naopak extrovert, ráda mezi lidmi. Doplňujeme se, já ho aktivizuju, on mě klidní.

 Jak společně trávíte volný čas jako rodina? Kde se nejčastěji sejdete? V čem se rozcházíte, kde obohacujete?

Nejčastěji se sejdeme u jídla, na dovolených. Kluci už mají své zájmy a kamarády. Moc se těšíme na rodinné Vánoce, kdy přijede na celý prosinec sestra z Norska, která ještě nemá rodinu. Přijíždí se svým přítelem. To je pak velká legrace, rádi společně hrajeme stolní hry.  Občas přijede s rodinou i bratr. Ten zas žije ve Švédsku. S manželem nás nejvíc baví jízda na koloběžkách a cestování po naší republice. Manžel si myslí, že se spolu rozcházíme úplně ve všem. Proto nám to již 28 let spolu klape. Protiklady se přeci přitahují. Každý máme úplně jiný vkus hudební, výtvarný, designový… Manžel je levák, já pravák. On flegmatik, já sangvinik. On blíženec, já beran. On ze tří dětí nejmladší, já ze tří dětí nejstarší. Máme jiné názory, volíme každý někoho jiného. Tím se navzájem obohacujeme. Je stále o čem diskutovat. Nevýhodou je, že nám dlouho trvá, než najdeme společné řešení. Zase nám rozhodně nehrozí vyhoření.

 Jak ty sama relaxuješ, dobíjíš baterky?

Relaxuji jízdou na koloběžce nebo během, dobíjí mě plavání a otužování, dlouhé procházky se psem a četba dobré knížky.

 Vedeš první stupeň, jsi semifinalistkou Global Teacher Prize. Co tě v tvé práci stále inspiruje, drží a posouvá?

Inspiruje a drží mě spolupráce se skvělými kolegyněmi a kolegy (těmi předešlými i současnými), pořádání akcí, které umožňují ukotvení v tradicích a v cyklu přírody. Žáci mě dobíjí svou bezprostředností, ráda s nimi objevuji nové věci a miluji dětský zpěv. Posouvá mě možnost rozvoje. Ne však kvantitou, ale kvalitou. Možností jít do hloubky, rozvíjet a stavět na tom, co jsem se naučila a čemu důvěřuji.