Nedělní rozhovor Lenky Konopkové, tentokrát s asistentem pedagoga Pavlem Naděje…

Jak se to přihodí, že tatínek začne dělat asistenta své dceři, začínající učitelce prvního stupně?

Iva se mě prostě zeptala: ,,Potřebujeme asistenta, tati, nemáš čas?“ Tak jsem si ho udělal a pan ředitel s tímto „experimentem“ odvážně souhlasil. Pracuji jako živnostník v realitních službách. Mladší dcera Jana je přes týden na kolejích, Iva se také odstěhovala, doma bylo najednou prázdno. Moje představa mimo jiné byla, že se denně uvidíme, budeme si povídat. Když jsem přišel domů, manželka se vždy ptala: ,,Tak co Iva?“ A já opakovaně odpovídal, že vlastně nevím. Za celý rok ve škole jsme si neměli čas pořádně promluvit. To mě tehdy ani nenapadlo, jaký je to zápřah.

Je dcera jediná učitelka ve vaší rodině? Nerozmlouval jsi jí pedagogická studia?

Přímo v naší rodině jediná, mladší dcera studuje farmacii a manželka je kuchařka. Ale moje sestra, teta, dva strýcové a sestřenice pracují ve školství. Když šla na vysokou, nerozmlouval jsem jí to, ještě jsem nevěděl, co vše to obnáší.

A teď bys názor změnil?

Určitě bych jí to nerozmlouval, věřím, že s nabývající praxí je si přece jen učitel jistější. Ale kdyby časem uvažovala o něčem klidnějším, nebránil bych jí také.

Vaše společné působení svědčí o tom, že máte jako otec a dcera hezký vztah. Na co z dětství svých dcer rád vzpomínáš?

Nejkrásnější týden až deset dní jsme opakovaně prožívali na Vánoce na chalupě u Dvoraček v Rokytnici nad Jizerou. Tam jsme se jako rodina vždy ohromně užili. Hráli jsme si spolu, pamatuji na desítky „nemocných“ plyšáků, které bylo třeba léčit. Dcerám jsem vyprávěl pohádky, vzpomínám, jak mi vždycky při pohádce o Koblížkovi tiskly ruce, když se blížilo místo, kdy už liška otvírá pusu, aby koblížek spolkla… Jinak jsem s nimi rád hrál na zvířátka. Když jsem přišel utahaný z práce a lehl si, holky po mě skákaly a budily mě vždy nějakým zvukem zvířátka a já musel hádat, které že to zvíře je…hádal jsem a současně u toho pospával – to mě bavilo. Rád jsem je natáčel a teď si ty filmy občas s manželkou pouštíme a připomínáme si, co jsme prožili a jak rostly.

Tvůj vztah k dětem je nezpochybnitelný, jsi trpělivý, laskavý. Neuvažoval jsi sám o dráze učitele? Jaký obor, kdyby na to došlo, by sis vybral?

Já jsem po maturitě na gymnáziu dělal přijímací zkoušky na pedagogickou fakultu. Ale z tří set uchazečů brali jen stovku a já, ač přijímačky udělal, jsem se nedostal. Hlásil jsem se tenkrát na ruštinu a občankou výchovu. Poradili mi, abych to zkusil ve školství a za rok se přihlásil znovu. Dělal jsem tedy rok vychovatele na internátu, ale pak už mi nedali vojáci znovu odklad a musel jsem nastoupit na vojnu. Po vojně jsem ještě rok jako vychovatel pracoval.

Pak už jsi o učitelství neuvažoval? Kde jsi tedy pracoval?

To už jsem chodil s budoucí manželkou a potřebovali jsme našetřit na bydlení. Její věno byla jedna peřina a taková malá sada kuchyňských potřeb, to nám slouží dodnes. Na úřadu práce nabízeli brigádu v zahraničí. S internátem jsem se rozloučil a přihlásil se na mytí nádobí v Německu. Už cesta na motocyklu Jawa 350 byla zážitek. Po dvanáctihodinové jízdě v zimě a dešti jsem přijel špinavý, polomrtvý a hned mě poslali k obrovským hrncům. Také zjistili, že bavorsky se moc nedomluvím a nádobí jsem v životě nemyl, ač jsem v dotazníku uvedl, že německy mluvím výborně a mytí nádobí je mým koníčkem. Nicméně když šéf viděl mou zoufalou snahu, nakonec jsem tam zůstal. Vlastně jsem musel, neměl jsem na benzín na zpáteční cestu… Jezdil jsem tam opakovaně na pár měsíců v roce, po dobu pěti let. Na malinký starší domek s děravou střechou to stačilo a se šéfem jsme i po 25 letech v kontaktu.

Pracoval jsem různě. Od deseti let jsem každou sobotu roznášel noviny, hlavně Rudé právo. Po vojně jsem byl výhybkář, instalatér, brusič v Precioze, pracoval v kotelně na uhlí, na čističce, jako vrátný. Založil jsem si bezpečnostní agenturu, s přesvědčením, že tak to zůstane až do důchodu. Myslel jsem si, že si tím splním sen být svým pánem, ale opět jsem se spletl. Udělal jsem si koncesi, zbrojní průkaz, vybral si zaměstnance, postupně přibral i kantýnu, jídelnu…ale vlastně stále jsem musel vybalancovávat požadavky firem, které si mě najímaly. V této branži se spíš řeší, když něco nefunguje, než aby jeden slyšel ocenění a pracovní doba byla v podstatě nepřetržitá. Až nyní jako živnostník si lépe plánuju svůj čas, ale ač mám tady nižší úvazek, času stále není dost.

Jak odpočíváš, trávíš volný čas?

Mám rád túry pěšky nebo na běžkách v Krkonoších, procházky u nás v Českém ráji, kempování s partou, relaxaci v termálech. Radost mi dělají vyjížďky na motorce. Topím dřevem, tak mě těší i práce v lese. Je to dřina, ale přináší dobrý pocit.

Na motorce s tebou jezdí manželka?

Sice ji neřídí, ale je možná ještě nadšenější motorkářka než já, nepohodlí ani déšť jí nevadí. Motorku vybírám tak, aby byla vhodná i pro spolujezdce. Projeli jsme tak spolu třeba Alpy.

Vztah k motorkám po tobě zdědila i Iva?

Určitě. Já mám motorku spíš kochací. Iva má skútr a pak s manželem opravdu rychlou. Jejím snem je Kawasaki Ninja. Mladší dcera stejně jako já tíhne k horám.

Jsou ti tvé předchozí profese nějak užitečné v současné roli asistenta?

Ta prvotní zkušenost v roli vychovatele mi umožnila poznat, že děti jsou opravdu různé a je třeba k nim podle toho přistupovat. Někomu je třeba víc pomáhat, jiný má tak ostré lokty, že je nutné ho brzdit.

Asistence není vždy jednoduchá, my učitelé si vás opravdu ceníme. Co se tobě jeví jako nejnáročnější?

Nejobtížnější je často usměrnit děti, které od rodičů hranice nemají.

A radostné? Co tě potěší?

Nejraději pomáhám těm slabším, méně průbojným, pomalejším…moc mě těší, když vidím jak jsou bezprostřední, přijdou se svěřit, usmějí se, poděkují. Některé, když mě vidí, hrnou se ke mně, obejmou mě…Pokud je čas, povídáme si o radostech i starostech. To mě opravdu baví.

Podporujete se vzájemně s ostatními asistenty? Jakou formou?

Povídáme si o problémech, vzájemně se povzbuzujeme, někdy je i veselo, rádi se vidíme…

Krom asistence občas zaskakuješ ve družině, v čem je to jiné?

Ve družině je to náročnější, na dvacet dětí s různými potřebami jsem sám.

Jak tvou pracovní roli vnímá manželka? Sdílíš s ní své zkušenosti? Konzultuješ s ní její ženský pohled na výchovu?

Od té doby, co jsem ve škole, netrávíme spolu tolik času, jako dříve. Odpočine si tak ode mě a po práci se rádi vidíme, aspoň si to myslím. Vyprávíme si vzájemně, jaký kdo měl den. Ale manželka není tak hovorná jako já. Když na mně ale někdy vidí únavu, problémy, tak už také zmínila, zda neuvažuju o změně Rádi spolu vozíme kočárek s vnoučkem a pohled na výchovu máme stejný.

Jak si užíváš nové role dědečka? Navíc po dvou dcerách vnoučka?

Už jsem i přebaloval, ale mám na něj málo času, i když ho vidím téměř denně. Těším se, až povyroste. Jak spolu budeme zkoušet motorky, naučím ho střílet ze vzduchovky, pomůže mi se dřevem, vyleze za mě na střechu vymést komín…Je to jiné v tom, že hlavní starost je na někom jiném.

I po odchodu Ivy na mateřskou dovolenou jsi nám tu zůstal. Jak se ti pracuje v převážně ženském kolektivu?

Nejsem jediný, je tu ještě školník Pavel, vychovatel Aleš a učitel Jirka. S kolegyněmi si popovídáme, navzájem si pomůžeme. Kolektiv je tu opravdu fajn. Kdyby nebyl, už bych tu nebyl.

Podporujete se mezi muži v našem sboru v dobíjení mužské energie, nebo si sytíš své mužské potřeby spíš s kamarády mimo školu?

S kolegy ze sboru jsme si založili whatsappovou skupinu nazvanou „Chlapi sobě“. Jsou v ní i vedle pana ředitele kolegové z druhého stupně. Sdílíme si fotky, zveme se na pivo, už jsme poseděli společně na terásce u Jirky Richtra, u Aleše…je to fajn. Pár kamarádů mám místních z mládí, s těmi se stýkáme hlavně v Turnově, výjimečně ve sklípku na Moravě. A s několika „mimoturnovskými“ trávíme dovolené, oslavy, víkendy – toto přátelství vzniklo kdysi ve vojenských kasárnách.

Máš krásné příjmení. V čem v současnosti ať už profesně či osobně vidíš naději?

Se svým příjmením jsem si ve škole a v mládí „dost užil“. Často jsem ho musel opakovat, protože na poprvé mi nerozuměli, a pak ho měli někteří potřebu různě komentovat.

Teď už jsem si zvykl. Je nás Nadějových víc, nejen v Turnově. A v co vkládám naději? Ve zdraví, že se v této době snad vše postupně vrátí k normálu. Přál bych si, abychom se k sobě navzájem stále chovali hezky nebo ještě lépe, a to jak dospělí, tak i děti.