Výraz, který je pro tebe typický, je VÝZVA. Jakou plníš aktuálně?

Z úterý na středu o půlnoci jsme zahájili s dvanácti nadšenci z Turnova celorepublikové Adventní běhání. Je to charitativní akce, kde za každý kilometr dávají firmy peněžitý příspěvek handicapovaným dětem. Každý den se běhá minimálně půl hodiny, jedno jakým tempem a kolik kilometrů. Jsem ráda, že jsem pro tuto výzvu získala další lidi včetně kolegyň ze školy.

V čem ti výzvy rezonují? Co ti přinášejí?

Slovem výzva si přerámovávám slovo problém. Najít vhodné řešení problému – to je pro mě tou výzvou. Fyzické výzvy, jako třeba i běh v nečase, jsou pro mě spojené s příležitostí překročit své hranice komfortu, pohodlí. Je to pro mě i jistý druh relaxu. V tu chvíli řeším aktuální nepohodu a ne ty běžné každodenní nároky a problémy. Je to něco jako únik ze stereotypu.

Pro mnohé lidi je výzvou život sám, jiní se soustředí na jednu a té v čase přizpůsobí vše. To není tvůj případ. Ty máš vždy výzev několik. A z různých oblastí. K tomu je třeba si stanovit priority a hospodařit dobře s časem. Co ti v tom pomáhá?

Mám ráda strukturovaný čas. Průběžně si zapisuju úkoly a povinnosti a pak si odškrtávám ty splněné. To mi dělá dobře a pak se cítím efektivně. To se týká především pracovního týdne. Je to i spojené s logistikou tří dětí a jejich náplní mimoškolního času. Nerada si naopak plánuju víkendy. Pokud nemám nějaké nutné povinnosti, po probuzení se rozhoduju pocitově…podle toho, co se mi chce, na co mám chuť.

Jak se tohle tvé vyladění promítá do práce ve školství?

Se školou to koresponduje. Rozvrh je daný, ač tahle covidová doba s ním dost cvičí. A podobně si strukturuji i přípravy na hodinu. Cítím se bezpečněji, když vím, co bude, ale někdy také improvizuji podle potřeby, tomu se člověk ve školství nevyhne.

Vystudovala jsi učitelství pro 2. stupeň češtinu – občanskou výchovu, přibrala sis výchovné poradenství a pak ještě angličtinu. Proč právě učitelství a tyto obory?

Původně mě lákala žurnalistika, ale uvědomila jsem si, že i při učitelství mohu přispívat do regionálního tisku. Od třinácti let jsem dělala vedoucí ve skautu a práce s dětmi mě bavila. Odmalička jsem ráda četla a dokonce si psala i vlastní knížky, takže obor češtiny byl jednoznačný. Chtěla jsem také studovat jazyky, ale ty v kombinaci s češtinou neotvírali, proro jsem zvolila občanskou výchovu. Výchovné poradenství nám nabídli při škole, tak jsem se přihlásila s tím, že to třeba využiju, což se potvrdilo. Angličtinu jsem si pak dodělala při mateřské dovolené dálkově.

Kdyby sis měla vybrat nyní jen jeden z nich a věnovat se mu na plný úvazek, který by to byl a proč?

Určitě čeština, teď ji neučím, ale mám k ní nejblíže. Nejvíc mě však baví metodické hledání různých možností při výuce, nejen ve svých předmětech.

Jsi teď v pozici zástupkyně pro výchovu a vzdělávání. Máš na starost především asistentky, výchovné poradenství a úvazek přímé výuky tak zkrácený na 6 hodin. Nechybí ti víc přímé výuky?

Jsem stále na mateřské dovolené a zatím nepracuji na plný úvazek. Víc přímé výuky mi v tuto chvíli nechybí. Baví mě totiž i práce s kolegy, což je také mojí náplní práce. Navštěvuji je v hodinách a těší mě společné hledání nových možností v různých předmětech i mimo můj obor. Pracuji také s žáky a jejich rodiči v rámci profesního hledání a vzdělávání, jako výchovná poradkyně, naplňuje mě i propagace školy, spravuji účty školy na sociálních sítích i webové stránky.

Před mateřskou dovolenou jsi byla půl roku třídní učitelkou, nelákalo by tě vést jednu třídu celé čtyři roky? Už pro tu zkušenost a možnost uplatnění různé inspirace, kterou čerpáš a předáváš nám.

Lákalo by mě to, ale při současném rozptylu mých činností na to nemám kapacitu.

Sleduješ i při mateřské nové trendy ve školství, sdílíš a předáváš nápady na zpestření výuky. Jak vybalancovat těkání mezi metodami s funkčním uchopením osvědčeného? Jak si v tom množství vybíráš?

Sdílím to. Proto, že každému vyhovuje něco jiného, a i když ne já, tak někdo jiný danou metodu může využít. Vnímám to jako inspiraci. Sama nemám vše vyzkoušené a mou hlavní oporou ve výuce je přístup z kritického myšlení – využití metody E – U – R. Nastavení hodiny vycházející z evokace- motivace, dále uvědomění si a reflexe – zpětné vazby. Využívám také metody formativního hodnocení, chci, aby si žáci z každé hodiny něco odnesli, aby jim rostlo sebevědomí v tom, že se anglicky domluví.

Jsi součástí školního poradenského pracoviště. Je to cenná podpory zvenčí, jak třídního učitele, tak žáků i rodičů. Narážíme však na to, že je to taková první pomoc. K nápravě, či změně je většinou třeba soustavného pravidelného setkávání, které z kapacitních důvodů není možné. Hlavní tíha zůstává na třídním učiteli. Kde vidíš možnosti pro obtížné případy vyžadující více času?

Úvazek školního psychologa a speciálního pedagoga je daný dle doporučení pedagogické poradny. Máme žáky na třech budovách a je tedy třeba čas a síly rozložit mezi tři pracoviště. Při našem počtu žáků bychom potřebovali psychologa na plný úvazek. Snad se už blýská na lepší časy a mohli bychom na tuto potřebu dosáhnout. I díky současné složité době je mnohem víc rodin a žáků, kteří potřebují pravidelnou a soustavnou pomoc. Spolupracujeme i se specialisty, se kterými mnohé problémy také konzultujeme. Ale i ti mají svá časová omezení. Je to vše o hledání cest, problém se nevyřeší lusknutím prstů, jak bychom si všichni přáli.

Absolvuješ plno různých seberozvojových, vzdělávacích kurzů, seminářů. Je pro ně něco společné? Který z nich tě výrazně ovlivnil, obohatil? Čím?

Napříč obory se klade důraz na kompetence a zodpovědnost žáků za vlastní učení. Nejvýrazněji vzpomínám na Letní školu formativního hodnocení v roce 2018, kde mně přirostla k srdci společnost JOB. Učila jsem se současně v roli žáka a jako učitelka zároveň zvědomovala ty metody, kterými jsem procházela. Ukázalo mi to nový rozměr hodnocení, tehdy se s formativním hodnocením začínalo a bylo to pro mě velice objevné.

Ráda se účastníš různých běhů, soutěží, ráda vítězíš. Současně propaguješ formativní hodnocení, kde se žáci vzájemně nesrovnávají, ale posunují jen v rámci vlastních limitů. Organizuješ stmelovací akce, kde srovnávání není žádoucí. Pere se to v tobě?

Kdybych chtěla vítězit, jdu do individuálních závodů. Ty mě nelákají. Spíš mám potřebu podporovat a vtahovat ostatní. Mám radost, když uspěje celý tým. Těší mě, když fungují vztahy. Jsem hodně citlivá na rozepře a zákulisní hry. Mám ráda přímost. Nepere se to tedy ve mně. Když už soupeřím, tak sama se sebou. To jsou ty mé výzvy.

Máš tři děti, vnímáš i v jejich vedení nějaký vývoj?

Nejstarší Váša je mi povahově blízký, takže jeho chování a projevům rozumím. Vojta mě hodně obohacuje svou jinakostí. Často reaguje pro mě nečekaně. S oběma se vždy snažíme popsat, co se děje, a hledáme řešení. A Bára je úplně jiná energie. Ta nás všechny dobíjí. Dává bezprostředně najevo vděčnost a radost, tancuje, zpívá, ale taky nás dost organizuje. Miluje lidi a vyhledává je, což jsem s kluky neznala.

Při výčtu tvých aktivit a v roli mámy tří dětí je nabíledni otázka, kde se dobíjíš? Jak relaxuješ?

Relaxuju tím, že sama běhám, chodím do lesa, udělám si černý čaj s citronem a medem, popíjím ho a každý den si čtu. Dobíjí mě i to, když se něco podaří někomu jinému. Že mohu sdílet radost s ostatními.

Umíš se jen tak poflakovat? To prý dnešním dětem přetíženým množstvím kroužků chybí?

Moc nevím, co přesně to poflakování znamená. Pokud třeba bezmyšlenkovité sledování televize, tak tu nemáme. Ale umím si lehnout s knížkou, občas vyjdu i na pomalou procházku. Dívala jsem se i na Ochránce a sledujeme StarDance – to tedy na počítači ze záznamu.

Jak se ti daří oddělit roli učitelskou / mentorskou od té rodičovské? Ptám se, protože mi manžel s dcerou často nastavují zrcadlo slovy: „ Už nejsi ve škole, přelaď.“

Mně to neříkají. Asi i proto, že učím míň, tak to není ještě tak zřetelný. Ale k tomu by se asi musel vyjádřit můj manžel, případně parta kamarádů, se kterými jezdíme na tábory…

S třemi dětmi je navíc často náročné oddělit roli rodičovskou od partnerské, jak sytíte své partnerství s manželem?

Děti už nějaký čas vydrží doma samy. Kluci Báru pohlídají a nám se občas podaří vyrazit na procházku samotným, nebo Aleš jede na koloběžce a já vedle něj běžím. V zimě máme rádi běžky a opravdu výjimečně se nám poštěstí vyjet si na den do hor. Jen spolu. Tím, že manžel je ekonom a já učitelka, máme různé úhly pohledu a daří se nám se stále obohacovat o nová témata.

Jsi člověk kreativní, ráda pracuješ s obrázky, kartami. Vytáhni si tedy jednu a zkus říct, s čím v tobě souzní.

Jééé, PANTER a JDI ZA SVOU VÁŠNÍ. Panter je přezdívka mého mladšího syna Vojty ve skautu. Mnozí říkají, co toho stíhám. Ale já si myslím, že jsem jen efektivní. Když si něco vytyčím, tak se za tím snažím jít. A když se to nepovede, nehroutím se a zkusím to jinak. Takže asi tak, jdu si za svou vášní.

Při všech svých aktivitách ráda čteš a poeticky zachycuješ krásu všednodennosti. Takže závěrem dvě otázky. Co právě čteš? Co bys doporučila?

Teď dočítám knihu VANGO od Timothee de Fombelle, kterou jste mi s Aničkou Cimbálovou doporučily. Je to takový magický příběh. Pro relaxaci čtu detektivky. Třeba od Mankella. A nejradši mám psychologické romány s jednou, nejlépe ženskou postavou. Například Zuzanin dech, nebo od Holišové Houbařku, dále od Lednické Šikmý kostel, nebo od Poncarové Podbrdské ženy, Cyklistku…

Zkusila by sis podobně jako třeba Wolker zveršovat svůj epitaf? Jaké poselství bys chtěla zanechat?

To se asi mění v průběhu času. Když se nad tím zamyslím, v současné chvíli bych napsala asi toto:

„Letěla výš

Vždy hledala odvahu

A nebála se dopadu

I když věděla, že bolí

Vzpomínejte v dobrém

Přátelé moji“