Anežka Smutná učí na naší škole druhým rokem, nyní se od září chystá na své první třídnictví…Přečtěte si rozhovor, který připravila Lenka Konopková.

Hrála sis jako malá na paní učitelku? Případně jaká další profese jí konkurovala?

Jako úplně malé jsme si se setrou hrály na kouzelníky, zkoušely jsme různé triky a to nás moc bavilo. Později si vzpomínám, že jsem měla ráda hru na vojáky, to jsme se s turistickým oddílem v lese schovávali před domnělým nebezpečím. Hru na nějakou profesi si nepamatuji.

Pocházíš z učitelské rodiny?

Narodila jsem se po revoluci, oba rodiče jsou podnikatelé. Mamka spoluvlastní zdejší lékárny, taťka je stavař, který ale z učitelské rodiny pochází. Jeho maminka, moje babička, učila chemii ve zdejší škole ve Skálově ulici. Učitelství se tedy se mnou do rodiny vrátilo.

Co vedlo rodiče, že tě dali na waldorfskou školu?

Bydlíme sice téměř v sousedství mateřské školky, ale když jsem do ní měla začít chodit, mamka nějak podcenila včasný zápis a poslední volné místo bylo ve waldorfské školce. Rodičům se tento přístup zalíbil, a tak jsem pokračovala na základní škole v Semilech. Přijímací zkoušky jsem poté dělala na tamější lyceum i na zdejší gymnázium. V Turnově jsem skončila druhá, ale nelíbil se mi tehdejší neosobní přístup jak učitelů, tak personálu, proto jsem šla na lyceum do Semil.

Jak tě tento typ alternativní školy ovlivnil?

Určitě mi hodně pomohl. Byla jsem sice taková rozumbrada, ale sociálně slabá. Waldorfská pedagogika hodně pracuje s důrazem na vyváženost všech složek člověka a snaží se posílit u každého to, co mu chybí. V jejich přístupu je hodně tvůrčích činností, řemesel. Každý se potká s materiálem, manuální prací, uměleckým vyjádřením a konkrétním výrobkem. Je za ním vidět práce a nějaký viditelný výsledek. Vyrábění mi dnes moc chybí.

V čem vidíš přednosti a kde slabiny této pedagogiky?

Předností je určitě její všestrannost. Každý má po jejím absolutoriu otevřené dveře jak do sféry akademické, tak řemeslné ale i umělecké. Slabinu teď vidím v tom, že se dosud drží ve své době bezesporu pokrokových metod, které ale dnes už nestačí. Slabinou větších alternativních směrů je to, že často lpí na své prvotní vizi natolik, že nejsou otevřené novým podnětům. Waldorfská pedagogika má cennou ucelenou koncepci od mateřské po střední školu, ta naopak nově vznikajícím školám dnes zase chybí.

Čím může být inspirativní waldorfský přístup stávajícímu státnímu školství?

Waldorfský přístup kladl důraz na osobnostní rozvoj od počátku, má také dobře propracované mezipředmětové vztahy, líbí se mi také, že všechny předměty zohledňují i nějaké estetické hledisko krásy, umění a rozvíjí u dětí od počátku tvořivost, manuální zručnost a sepětí s běžným životem. Škola není jen zaměřená na intelekt. Většina z toho by ale dnes měla být součástí Rámcových vzdělávacích plánů na všech školách pod tajemným slovem “kompetence”. Ač praxe se na jednotlivých školách liší.

Co tě tedy nejvíce ovlivnilo ve tvém pedagogickém směřování?

Od mala jsem jezdila na víkendové akce s turistickým oddílem. Později jsem byla jednou z vedoucích i já. To mě jistě ovlivnilo, práce s dětmi. Později jsem také brigádně učila lyžovat děti v Pasekách. Nejvíce mě ale formoval na Ped F UK vliv profesora Hejného na magisterském studiu matematiky, kam jsem přestoupila z  matematicko – fyzikální fakulty.

A proč právě jednooborová matika?

Na Matfyzu jsem studovala dvojobor učitelství matematiky a deskriptivní geometrie. Už na lyceu jsem v rámci maturitní práce pracovala s literaturou, jejíž autoři na této fakultě učili, a protože mě jejich práce zaujaly, těšila jsem se, že se s nimi setkám. Uvažovala jsem také o architektuře. Vždy mě to spíše táhlo k přírodovědným oborům, které vyžadují pochopení souvislostí, než se člověk může posunout dál, byla to pro mě větší výzva než humanitní obory. Na navazujícím magisterském studiu na PedF UK ale dvojobor s deskriptivou nenabízeli, tak jsem skončila s jednooborovou matematikou.

Za svou diplomovou práci jsi byla oceněna. Zkus nám téma tvé práce nějak přiblížit.

Sledovala jsem to, aby dítě porozumělo proměnné, tzn. písmenkům v matematice, v algebře. Zaměřovala jsem se na konstruktivistický přístup. Učitel nepředkládá fakta, ale problémy a žák na základě své zkušenosti s jejich řešením vyvozuje souvislosti, vztahy a pravidla.

Pozorovala jsem čtyři učitele a vedlejším zjištěním byla skutečnost, že ač všichni učí Hejného metodou, tak každý má jiný učební přístup, styl.

Učíš druhým rokem. S čím ses třeba zprvu prala ?

Stále se učím uvědomit si hranice vlastní a hranice žáků. A prala jsem se s nároky, které na nás kladla distanční výuka.

V  čem vidíš u začínajících učitelů úskalí. Čeho si ceníš, co ti pomohlo?

Pomohlo mi, že jsem měla uvádějící učitelky a mohla jsem se kdykoli na cokoli zeptat a nebylo to hloupé. Cením si toho, že mě tu nikdo nikam netlačí, že se tu mohu najít. Pomáhá mi tandemová výuka a určitě bylo fajn, že jsem hned neměla plný úvazek. Určitě je dobře, když se dá začínajícím učitelům čas a podpora na rozjezd.

Na co by ses chtěla ve své práci zaměřit, co by sis přála?

Velké téma je pro mě jak hodnotit, aby to bylo pro žáky smysluplné. Jak skloubit formativní hodnocení s Hejného metodou.

Kde čerpáš inspiraci?

V přírodě a ve sprše, tam mám nejvíc nápadů. Ráda diskutuji s kolegy a okoukávím od nich, co jim funguje. Snažím se využívat nejrůznější webináře, inspiruji se i na sociálních sítích, třeba na Učitelské platformě, Učitelé+…

Kdy vnímáš při výuce uspokojení, co tě nabíjí?

Když zadám nějaký úkol, žáci pracují a nepotřebují mě. Ráda je pak tiše pozoruji.

Jak relaxuješ?

Teď v prosinci jsem po letech začala běhat, jinak procházkami v přírodě, nebo u seriálů na Netflixu. Když mám k relaxaci času víc, tak v horách. Letos v létě jsme s přítelem měsíc cestovali, autem jsme jeli do Gruzie, tam prochodili Kavkaz. Ráda vzpomínám na trek v Kyrgyzstánu a na Alpy nebo Norsko. V zimě vyrážíme do hor o víkendu na běžky, na jaře a na podzim s batohem.

Kde jste se poznali s přítelem? Čeho si na něm ceníš?

Poznali jsme se při bike pólu. Znali jsme se asi tři týdny a pak jsme po turnaji v Grazu spolu začali spontánně chodit. Nenudím se s ním a je na něj spolehnutí, to je pro mě důležité.

Vím, že spolu provozujete tuto netradiční sportovní disciplínu. Jak ses k ní dostala a co tě na ní přitahuje?

K bike pólu jsem se dostala přes kamaráda. Jde o sport, který vyšel z póla, které se hraje na koních. My ale hrajeme na tvrdém povrchu na kole. Hraje se obvykle tři na tři hráče a smyslem je pálkou, která připomíná kelímek na tyči, ve kterém je ovšem otvor menší než míček, vstřelit hokejbalový míček do branky soupeře. Dynamikou je to sport podobný hokeji.

Přitahuje mě ještě poměrně malá komunita lidí. V Praze máme skvělou partu a turnaje mají neuvěřitelně otevřenou atmosféru. I tím, že se v Evropě téměř všichni známe.

Čteš? Jaká je tvá oblíbená kniha, žánr? Případně film?

Čtu mnohem méně, než bych chtěla. Opakovaně se vracím ke knize Josteina Gaardera Sofiin svět, ta se neomrzí. Jinak teď čtu spíš něco odborného či didaktického.

Z filmů se mi líbí Matrix. I v té fikci jsou paralely k realitě a po dvaceti letech je stále aktuální. Z jiného soudku je předvánoční oddechovka, romantická Láska nebeská a od stejných autorů Piráti na vlnách, to je komedie o ilegální radiové stanici.

Jaký dárek tě letos o Vánocích potěšil, nebo překvapil?

Překvapil mě mlýnek na koření, hlavně svojí váhou, málem mi vypadl z ruky, jak je těžký. Potěšila mě šála, kterou mi moje velmi časově vytížená sestra upletla. Kde na to vzala čas, netuším.

Na co se těšíš v nastávajícím roce? Máš nějaké soukromé plány, přání?

V létě plánujeme s přítelem velkou cestu, ale to ještě nechci zakřiknout.

Těším se na třídnictví. Na to jsem zvědavá, určitě to bude zas nový rozměr mé práce.

A ráda bych se naučila vybalancovat osobní a pracovní život tak, aby mě práce nepohltila.