Rozhovor s Majkou Sandleiterovou, třídní učitelkou 2. A, která zrovna se svými žáky přišla z výuky bruslení, připravila Lenka Konopková.

Jak se vám bruslilo?

Bylo to fajn, ale já si brusle neberu. Nejsou to ještě úplně dobří bruslaři, a když se na mě věší, nerada bych přišla k úrazu. Mám radost, dnes jsme zakončili všech pět lekcí a všechny děti se bruslit naučily a ti žáci, co už trochu uměli, se výrazně zlepšili. Díky panu Hlubučkovi ze Sportinlinu!

Neděje se ti také to, co zmiňují zkušené učitelky, že s přibývající praxí před výlety, plaváním, lyžemi či bruslením hůř spí z obav, co by se mohlo přihodit za zranění?

Tímhle netrpím. Respekt mám, ale strach ne, to bych do toho nešla. Snažím se, aby všichni měli možnost poznat různé sportovní aktivity.

Kolik let učíš? Vzpomeneš si na svou první třídu? Čím byla krom prvenství jedinečná?

Ve školství jsem od r. 1985 a na této škole od r. 1992. Velice ráda vzpomínám na svou vůbec první třídu, vlastně dvě, protože jsem začínala učit ve škole na Hrubé Skále – Doubravici a ve dvoutřídce s 33 dětmi. I když jsem je učila jen půl roku, než jsem šla na mateřskou.

Přínosem mi bylo také opět jen půlroční působení na ZŠ 28. října. Tam jsem opět po mateřské dovolené působila na 2. stupni jako suplent – zastupovala jsem chybějící učitele a učila k tomu ještě výtvarnou výchovu.

Nemohu si opravdu na žádnou třídu stěžovat, všechny byly velice dobré a ráda na ně vzpomínám. Samozřejmě tam byli i problémoví žáci, ale to je naprosto normální věc.

V té své první třídě po revoluci jsem měla velice šikovnou romskou holčičku, která pokračovala na gymnáziu. V pubertě však zvítězily geny a bývalá premiantka z gymnázia odešla. Prý se i odstěhovali.

Co mě také zaskočilo, že v té době, což nebylo obvyklé, jsem měla třetinu dětí z rozvrácených rodin. Teď je to spíše naopak, jen třetina dětí vyrůstá v rodinách úplných.

Vepsala se ti do paměti nějaká třída výrazněji? Čím?

Asi bych to nespecifikovala. V každé třídě se najde nějaká zajímavá individualita. Ráda na každou třídu vzpomínám, a když se ke mně i po letech hlásí, tak to je ta největší odměna.

Cítíš teď intenzivnější vztah ke svým současným druháčkům, které povedeš jako třídu možná poslední?

Nevnímám to. Nemyslím si, že by se to v mém současném vedení třídy jakkoli promítalo. Ani ve vztahu k dětem, nebo v přístupu k výuce. Užívám si to, to ano. Možná je to jiné s ohledem na menší počet žáků, z předchozích let jsem byla zvyklá na plnou třídu téměř třiceti dětí. Ale vždy podle mého záleží spíš na složení dětí ve třídě.

V čem je to dnes jiné oproti tomu prvnímu třídnictví?

Přijde mi, že nyní se mnohem víc řeší chování dětí, to dříve nebylo a i spolupráce s rodiči byla lepší. Ale u mne platí to samé, co jsem říkala o těch minulých třídách. Ani na rodiče si nemůžu stěžovat, vždy jsme se domluvili a byla s nimi všemi velice dobrá spolupráce.

Dala by ses na učitelskou dráhu se stávajícími zkušenostmi znovu?

Ano, i když nepocházím z učitelské rodiny. Jsem ale nejmladší ze tří dětí a už jako malá jsem na půdě opravovala staré sešity svých starších sourozenců. Co pamatuju, vždycky jsem chtěla být učitelkou. Lákala mě v té době také aprobace zeměpis – tělocvik, ale nelituju, že jsem nakonec vystudovala první stupeň. Na druhém stupni jsem hrála závodně házenou, tak jsem měla nejblíže ke specializaci tělesné výchovy.

Přivedla tě učitelská profese do nějaké oblasti, kam by ses asi jinak nepodívala?

Já to mám spíš naopak. Jsme taková cestovatelská rodina, takže když mě to na nějakém místě zaujalo, měla jsem potřebu tam vzít žáky. Jedná se samozřejmě o blízké okolí. Vlastní zážitky využívám při výuce a čerpám z nich především při vlastivědě.

Máš nějakého následovníka své praxe? Ať už ve svých potomcích či kolegyních? Komu můžeš předat, cos načerpala, komu bys mohla být k ruce a sledovala ho, jak si vede?

Blízký vztah jsem navázala se svou nynější kolegyní, která u mě byla na praxi. Tím jsme se seznámily a těší mě, když vidím, že se jí jako učitelce daří. Má učitelství v sobě. A když potřebuje a řekne si, ráda jí vyjdu vstříc.

Vlastně i děti tak trochu učí, protože jsou instruktory lyžování a snowboardingu.

V současné době mám kolem sebe mladé kolegyně a velice mě těší, že si chodí pro radu. Je to pro mě i taková odměna. Beru to jako zpětnou vazbu, že tuto práci asi nedělám tak špatně.

Jak vnímá tvé školní nasazení rodina?

Rodina je pro mě prioritou. A snažím se to oddělovat, školní starosti nechat za dveřmi školy. Moje školní problémy a starosti se u nás neřeší.

Manžel i děti pracují v jiných oborech, což je pro mě dobré, nejsem tedy jen ve „školní bublině.“

Máš už vnoučata, v čem jsou ti inspirací? Jaká jsi babička? Jak trávíte společný čas?

Máme dva vnuky, jsou to kluci, jak mají být. Tvořiví, zajímá je vše kolem, technika, příroda, knihy všeho druhu, sport. Být babičkou je úžasné. Především v tom, že daleko víc než u vlastních dětí vnímám, jak rostou a rozvíjejí se. Když jsou u nás, se mnou často vaří a s dědou slaví z lega, společně hrajeme různé hry a jezdíme do přírody, do ZOO, do Prahy. Rádi výletujeme.

Vím, že jste s manželem velcí fandové trabantů. Jak jste se k tomu dostali?

My jsme měli trabanta jako své první auto. Pak si ho nechal syn a stalo se z něj „srazové auto“. Syn se zapojil do organizace klubových srazů a k nim postupně přivedl i nás. Teď máme Peugeota 207.

Kde jste se s manželem poznali? Čím si tě získal? Co se od něj třeba učíš, nebo by ses ráda naučila?

Seznámili jsme se v Bulharsku u moře. Dodnes obdivuju, že má úžasný všeobecný přehled. Líbí se mi také, jak je pozorný a zručný.

Díky tomu, že mu asistuju při řešení různých technických problémů doma, jsem získala i jistou zručnost v této oblasti. Tedy alespoň si to myslím.

Jak spolu trávíte čas? Kam se rádi vracíte, máte nějakou oblíbenou lokalitu?

Baví nás práce na zahradě a turistika. Rádi se vracíme do Vysokých Tater, ale navštěvujeme i různé hrady, zámky a přírodní zajímavosti. Oblíbili jsme si slovenské termály a egyptské teplé moře. Teď v zimě rádi lyžujeme na sjezdovkách od Struh přes Rakousko až po Itálii.

Při čem ještě relaxuješ? Co tě těší a dobíjí?

Mám ráda sudoku. Čtu společenské romány s dobrým koncem.

Co je podle tebe v kantořině nejhezčí?

Nejhezčí je podle mě to, že mohu být při tom, když se z prvňáčka, který začínal pomalu číst, psát a počítat, postupně stává člověk, s nímž si můžeme vyměňovat názory a diskutovat.