ROZHOVOR S ALEŠEM DRAHOŇOVSKÝM, který pro nedělní čtení připravila opět Lenka Konopková.

Máš za sebou čerstvě lyžařské výcviky. Jak jsou jejich účastníci zdatní? Vnímáš nějaký posun od let předchozích?

Učím od roku 2000, tedy 22. rok, průměrná fyzická kondice dětí jde opravdu pomalu dolů a mezi dětmi jsou stále větší rozdíly. Přibývá dětí, které vůbec nesportují, dříve takoví žáci téměř nebyli. Často mají nadváhu, tím jsou neobratní, když upadnou, sami se nezvednou. Musí si sundat lyže, postavit se, opět lyže nasadit. Velmi to zdržuje výuku.

Sama mám raději běžky. Čemu dáváš přednost ty?

Když jsem s dětmi na snowboardu, tak se mě ptají, zda mám raději prkno nebo sjezdovky. S úsměvem jim odpovídám, že nejraději mám běžky.

Účastnil ses před šesti roky Vasova běhu. Co je pro tento závod charakteristické? Co na tebe nejvíce zapůsobilo?

Vasův běh je nejstarší, tedy nejtradičnější, nejznámější dálkový běh na lyžích, který budí respekt svou délkou 90 km. Pro Švédy je to něco jako Velká Pardubická pro Čechy. Všichni to velice sledují. Skandinávci musí projít řadou kvalifikací, než se mohou zúčastnit, protože zájem je větší než může trať pojmout. Probíhá tam celý týden běhu na lyžích, kdy se do stopy postaví více jak sto tisíc účastníků včetně dětí a žen. Ve vlastním závodě startuje 16 tisíc závodníků, šest tisíc připadá na ty, kteří ze Skandinávie nepocházejí. Ti si startovné kupují, je vyprodáno během 1,5 minuty. Mají to tedy snadnější, ale je třeba být pohotový u počítače a mít rychlé připojení. Samozřejmě ti, kteří se umístí vpředu, mají pak různé přihlašovací benefity.

Do Švédska jsem odjížděl se snahou získat v cíli medaili, která je dopřána těm, kteří zvládnou trať do 1,5 násobku času vítěze. To se mi podařilo, takže s časem 5h 51min jsem byl nadmíru spokojen. Vítěz měl čas 4h 12 min. Dojel jsem z 16 tisíc závodníků těsně pod 2600.

Čím si tě tento závod přitáhl a co na tebe nejvíce zapůsobilo?

Myšlenka startu na Vasově běhu přišla poté, co jsem si splnil svůj běžecký sen a v roce 2012 běžel klasický maraton, přímo z Marathonu do Athén. Cíl byl na stadionu, na kterém se konaly první novodobé olympijské hry, kde nám aplaudovaly tisíce fanoušků.

Ve Skandinávii obdivuji a moc se mi líbí jejich férovost, vzájemná ohleduplnost, pomáhání jednoho  druhému. Nikoho tam ani nenapadne předbíhat, zneužívat servisu, pohoštění…takovou ukázněnost a současně svobodu bych přál i nám.

Letos jako v předchozích letech jsi byl na trati Jizerské padesátky. Navíc 14 dní po covidu. Jak se ti jelo?

Jizerky jsou rájem běžkařů. Jizerskou padesátku jsem letos jel po jedenácté, čas byl o 15 min. pomalejší než předloni, po covidu tedy naprostá spokojenost. Úžasná atmosféra před startem mě vždy dostane. Stovky lidí jedou na stejné vlně, ten prožitek euforie, pocit radosti, že jsem součástí těch běžkařů, kteří si to přijeli užít společně, to je nádhera!

Působíš jako srdcař. Nakolik je pro tebe důležitý výkon, umístění? Sleduješ své najeté kilometry, jsi soutěživý, srovnáváš se s vrstevníky sportovci?

Soutěživý jsem, dvanáct let jsem sportoval vrcholově, bez toho by to nešlo. Často jsem se připravoval a naplno soustředil na kýžený závod měsíce předem. Teď je mým cílem mít natrénováno tak, abych si závod užil a dojel ve zdraví. Ve vlastním závodě se samozřejmě snažím o co nejlepší výkon. Ten prožitek euforie v cíli je nepopsatelný.

Teď po covidu jsem se prvních třicet kilometrů brzdil, abych ve zdraví dojel do cíle, a užíval si krásné počasí a letošní skvělé sněhové podmínky. V závěru jsem tedy mohl zabojovat se svým kamarádem, ale neodpadl jsem, i když únava tam samozřejmě byla.

Vím, že jsi aktivní v orientačním běhu, v čem vidíš jeho přednosti? Pro koho naopak není?

Jeho velkou předností je to, že se dá dělat v jakémkoli věku a na jakékoli úrovni, od rekreačních běžců, kteří občas popoběhnou, ale jdou většinou pěšky, až po vrcholové běžce, kteří trasou proletí. Navíc je to sport pro celou rodinu a všechny generace, od dětí, kteří běhají po fáborcích, po staré kmety. Všichni jsou spokojeni. Je to trochu podobné biatlonu, neb se v něm propojují dvě dovednosti – běh a orientace v mapě.

Sportovali jste v dětství s rodiči, nebo ses ke sportu dostal až později?

Vyrůstal jsem v atletické rodině. Táta pak atlety i trénoval. Starší bratr byl mým vzorem, nejen sportovním. Byl to reprezentant ČR na střední a dlouhé tratě, mnohonásobný mistr republiky. Začínal jsem na bězích na stadionu a později v bezvadné partě orientačního běhu, který vedl Václav Zakouřil. Ta mě provedla složitým obdobím puberty. Jako starší dorostenec jsem pak začal mít „tah na branku“ a dostavily se první úspěchy.

Co tě vedlo k volbě pedagogické fakulty a konkrétně této aprobace?

Z učitelské rodiny nejsem. Mám strojní průmyslovku v Mladé Boleslavi. Po maturitě jsem pracoval, ale vstávat na pátou ráno s vrcholovým sportem nešlo moc skloubit. Začal jsem tedy dělat pomocného správce atletického stadionu na částečný úvazek a díky bronzové medaili z juniorského Mistrovství světa jsem se dostal do Dukly Praha.

Tam jsem byl rok a půl a mojí vojenskou povinností bylo být co nejlepším sportovcem. Šatnu jsem měl s nejlepšími atlety té doby. Skříňku jsem měl vedle Honzy Železného. Vnímal jsem to jako takové sportovní soustředění. Během té vojny jsem si udělal trenéra 3. třídy v orientačním běhu a dozrála ve mně myšlenka být učitelem a trenérem na základní škole. Inspirací mi byl určitě právě náš trenér V. Zakouřil, který byl sám také učitel tělocviku.

Nicméně sportování na vrcholové úrovni jde obtížně skloubit se studiem učitelství tělocviku, proto jsem si vybral aprobaci občanská výchova a pracovní činnosti v Hradci Králové. Až po studiích jsem si při kantořině doplnil dálkově nejvyšší trenérské vzdělání na FTVS v Praze a stal se i tělocvikářem.

Co je pro tebe podstatné při výuce tělocviku ?

Snažím se v dětech probudit chuť se hýbat a naučit je, že mít dostatek pohybu je normální. Jako bývalého žáka této školy mě sem samozřejmě táhlo i to, že je tu rozšířená sportovní výuka. Je radost pracovat se sportovně nadanými dětmi. Učit je novým dovednostem napříč sporty, seznamovat je i s těmi netradičními.

Například?

Zkusí si třeba lezení po skalách, rafty, kanoe, orientační běh, softbal…

Kromě tělocviku vyučuješ občanskou výchovu. To je obor, který zahrnuje mnoho oblastí. Která je ti nejbližší?

Určitě mezilidské vztahy, umění vycházet s lidmi jiného názoru bez násilí. Ve vyšších ročnících mě baví finanční gramotnost.

Současné napadení Ukrajiny je tématem, které se našich žáků dotýká. O čem nejvíce diskutujete?

Jsem třídní v 7.D a děti v tomto věku ještě nedomýšlejí hrůzy války. Přesto většina konflikt vnímá a chtějí vysvětlit, proč k němu došlo.

Máš tam i ukrajinské žáky?

Tři žáky s ukrajinskými rodiči, kteří tu jsou už od dětství. Ti to prožívají. Mají na Ukrajině příbuzné, o které mají strach.

S občanskou výchovou souvisí i třídnické hodiny. K čemu se v rámci těchto hodin s tvou třídou vracíte? Co se ti osvědčilo?

Hodně zařazuji aktivity na stmelení kolektivu. Je jasné, že v počtu 28 žáků nemůže být každý s každým kamarádem. Nejsme zájmový oddíl s jedním společným koníčkem, ale pracovní kolektiv, ve kterém je potřeba spolu navzájem vycházet, i když máme každý jiné priority, zájmy.

Moc mě baví venkovní sportovní aktivity s dětmi, kdy vyjedeme na běžky, na kole, výlety do přírody, kdy se hýbeme a povídáme si, užijeme se a poznáme jinak než ve škole.

Kde vidíš jejich silné stránky? Co jim pomáhá k vzájemné vstřícnosti a stmelení?

Skoro všichni jsou velmi vnímaví, s dobrým rodinným zázemím. To není samozřejmost, jsou třídy, kde to tak není. K vzájemnému stmelení dost pomáhají společné mimoškolní akce. Ale určitě jsou ještě rezervy, je na čem pracovat.

Sportujete společně i s manželkou a dětmi?

Moje žena sportuje, ale nikdy nesoutěžila. Rádi společně jezdíme na kole, chodíme do přírody, v zimě sjezdujeme i běžkujeme. I proto jsem rád, že jsem učitel, protože mám na rodinu víc času než třeba podnikatelé.

Oba synové mají sport rádi. Staršího velmi baví orientační běh, hraje i florbal. Pro toho mladšího je na prvním místě právě florbal.

Od dětství jsme se snažili, aby si vyzkoušeli co nejvíc různých sportů, plavali, bruslili, lyžovali, jezdili na kole…

Jak kromě sportu s rodinou relaxujete?

Jako rodina relaxujeme víkendovými pobyty spojenými s pohybem v přírodě a poznáváním naší krásné vlasti. Rádi se sejdeme také u jednoho stolu při karetních a deskových hrách. S manželkou si rádi zajdeme do kina, zajedeme do divadla, věnujeme se společenskému tanci.

A jak odpočíváš ty sám, když jsi fyzicky vyřízený?

Mám rád lehkou práci na zahradě, ale také vleže u vody nebo v zimě u televize sleduji sportovní přenosy a večer dobré detektivky. Čtu spíš noviny než knihy.

Vyučuješ také pracovní činnosti. Realizuješ se také tak doma?

Pracovní činnosti mě baví a shledávám je jako velmi potřebné. Jsem rád, že si od sedmičky mohou žáci volit tvořivé činnosti jako hodinu pracovních dílen navíc. Snažím se jim ukázat, že i v dnešní počítačové době je potřeba ovládat základní nářadí. Kutil vyloženě nejsem, ale leccos si sám opravím.

Některé sportovní disciplíny jsou z podstaty vlastní spíše mužům, jiné ženám, některé předpokládají určité fyzické dispozice. Je nějaká sportovní disciplína, která je pro tebe z podobných důvodů nedosažitelná, ale docela rád by sis ji zkusil, kdyby to bylo možné?

Baví mě basket a volejbal, ale vzhledem ke svému vzrůstu jsem si je nikdy moc neužil.

Nedávno jsi měl kulaté narozeniny, máš nějaký sen, či přání, které by sis rád splnil?

Jsem rád, že mám zdravou rodinu a milující manželku. Společně si přejeme, aby z našich synů vyrostli féroví lidé, kteří mají rádi pohyb a dokážou pomoct druhým.

Mám rád adrenalin, takže se těším na vyhlídkový let, který jsem dostal od manželky, a let balonem, dárek od rodičů.