ROZHOVOR S ALEŠEM RESSLEREM připravila Lenka Konopková.

Je čerstvě po Velikonocích, ctíš velikonoční tradice? Pokud ano, tak jaké a jak probíhají u vás v rodině?

Narodil jsem se v Moravské Třebové ve východních Čechách. Pocházím ze Svitav, takže jsem zasažen různými tradicemi. Tady dodržujeme místní tradici, že na Velikonoce si má každý obléct na sebe něco nového. U mě to jistí vždy alespoň ponožky. 

Se syny chodíme na pomlázku. Koledu si každoročně vymýšlí každý z nás vlastní. Mezi netradiční nadílku patří např. velikonoční šunka ve tvaru vajíčka od Evy Kordové.

Muž jako vychovatel je stále trochu rarita. Co tě k této profesi přivedlo? Čím ses inspiroval?

Jedna z mých babiček, které letos bude už 94 let, pracovala jako vychovatelka. Do družiny jsem s ní chodil dříve než do školy. Ve škole mi šla matematika a měl jsem rád hudební výchovu, rozhodoval jsem se nakonec mezi železniční průmyslovkou a pedagogickou školou, protože mě bavila práce s dětmi. Kvůli hudbě vyhrála nakonec pedagogická škola v Litomyšli.

Kde jsi pracoval dříve, než ses dostal k nám?

Jako vychovatel jsem pracoval v Hradci Králové, tam jsem také učil na soukromé hudební škole YAMAHA a vedle toho jezdil už od patnácti jako vedoucí na tábory pro děti. Ještě v Hradci Králové jsem byl jako hlavní vedoucí na táboře v italském Rimini a tam poznal v campu svou budoucí  manželku. S ní jsem pak přišel do Turnova a tady pracoval od r. 2000 pět let ve Středisku volného času, kterému jsem také vymyslel dnes známý název Žlutá ponorka. Inspirací mi byla barva fasády budovy střediska. Od roku 1998, letos tedy 25. sezonu, pořádáme s manželkou tábory pod vlastní agenturou ARA (Aleš Ressler Agentura). První dva tábory vznikly právě pro žáky hudební školy z Hradce Králové, kde jsem tehdy učil.

V čem je práce ve družině specifická ? Využíváš v ní i své předchozí zkušenosti z táborů ?

Především si ve družině si netykáme a nespíme tady. Jsem tu teď dva roky a chod ŠD výrazně ovlivnil covid. Vnímám zejména to, že nyní není prvořadé vést cílenou řízenou činnost, ale umožnit dětem volnou hru. Děti totiž díky nucené uzavírce škol jako by zapomněly, jak si spolu hrát. Kladu tedy spíš důraz na stmelování, společné hry, takže se to těm táborům více přiblížilo, i když se tu třeba neučíme vázat uzly a neplníme nějaké vytčené dovednosti. Ale i tím je výchovně vedeme.

Určitě je také velký přínos, že se mohou děti setkávat ve družině i s mužem. Vnímáš nějaký rozdíl v přístupu dětí k tobě jako chlapovi? Tíhnou k tobě třeba víc kluci žijící především s maminkou? Nebojí se tě holčičky? ☺

Chlapský přístup ve školství vnímám jako opravdu potřebný. Tak samozřejmě už díky mé personě ze mě mají nejen holčičky zprvu respekt. Ale myslím, že je mi dán do vínku pedagogický um tzv. “shůry”, že mě s dětmi práce baví a že na mě děti slyší. Ocení kamarádský přístup. Myslím, že mám přirozenou autoritu. 

Když otevřu náruč, je fakt, že ti raubíři a kluci z ženského prostředí přiběhnou jako první. Nějaká kompenzace chybějícího mužského elementu tam určitě je. 

Máš blízko k hudbě. Pocházíš z muzikantské rodiny?

Jeden děda byl ředitelem školy, hrál na housle a babička vychovatelka na klavír. Druhý děda byl vedoucí restaurace, výborný všestranný muzikant, všichni doma hodně společně zpívali. S bratrem jsme tedy geneticky vybaveni. Brácha vystudoval muzikálové herectví na JAMU a hraje v divadle v Brně.

 Jaký nástroj ti je nejbližší?

Určitě kytara. Maturoval jsem z ní a učil ji i na TUL v Liberci. První jsem si koupil z pojištění po úrazu na táboře ve dvanácti letech. Hraju také částečně na klavír, klávesy, ukulele, basu, flétnu a některé další nástroje.

Zpíval jsi v Boni Pueri, známém chlapeckém sboru. Jak ses k němu dostal?

Na ZUŠ mám dva cykly sólového zpěvu, zpíval jsem v řadě sborů a k Boni Pueri jsem se dostal po maturitě. Největší zážitek jsem měl ale s vysokoškolským sborem v Pardubicích, který netvoří jen vysokoškoláci. S nimi jsem se dostal na mezinárodní pěvecký festival do Argentiny. Byli jsme jediní z Evropy. Vystupovali jsme i v krojích a zpívali jihočeské lidovky s doprovodem dud, ale i spirituály, a tančil jsem jako ještě štíhlý mladík také polku, čtverylku…

Jak využíváš muziku ve družině?

V době covidu to kvůli zákazu zpěvu opravdu nešlo. Letos už je to lepší. Občas kytaru vytáhneme, zpíváme a děvčata s chutí také tančí. Jen si musím operativně doplňovat repertoár ze současných pohádek a nové hity.

Sám máš tři děti. Starší dceru, která má předpoklady jít ve v tvých stopách. Je kamarádská, krásně zpívá, hrála na klavír…nelákala ji pedagogika?

Narodili jsme se dokonce ve stejný den. Opravdu zdědila hudební nadání, ale to i kluci. Míšu stejně jako mě bavila i matematika. Jak vyrůstala v našem prostředí táborů, kde pomáhá, tak se pedagogické dráze věnovat nechtěla. Studuje ekonomku. Ale kdo ví. Manželka také maturovala z účetnictví na hotelové škole a teď si dodělává pedagogiku.

Mladší dvojčata jsou kluci. Je ti v něčem jejich výchova bližší, když se jedná o kluky? V čem se potkáváte?

Potkáváme se v názorech na sport. V mládí jsem hodně sportoval, ale různá zranění z fotbalu i basketu mi potom sportování neulehčovala. Díky mé chuti k jídlu, protože žena výborně vaří, jsem nabral hmotu a teď už je mi sport nebezpečný. Teď po covidu věřím, že se zase vrátím k plavání, spiningu a chození.

Matěj je zapálený fotbalista, Lukáš hraje florbal. Ten je ve škole limitovaný svou dyslexií, je však velice pracovitý, hodně nám pomáhá doma i na táborech.

Vím, že držíte také partu s kolegy – muži na naší škole. V čem vás to obohacuje?

Potřebujeme mužské sdílení, jít spolu na pivo. Užít si chlapskou energii po ženské převaze ve škole.

Kde se sám dobíjíš? Jak trávíte volný čas s manželkou? Když stále pečujete o jiné, uděláte si čas i na relax, kde je pečováno o vás, nic neorganizujete, nemusíte? 

Baterky bychom potřebovali oba dobíjet mnohem víc. Teď po covidu máme v rekreačním zařízení na Malé Skále opět plno, jak školní výlety, tak tábory, ale přišla do toho zase inflace. Rekreační zařízení na tábory mám pronajaté, je třeba se ohánět. Dříve jsme si byli totiž pány svého času v zimě, kdy jsme také nezaháleli, ale dostali se alespoň na lyže…odpočinuli si. S úvazkem ve škole už moc času není.

Dobíjím se na horách, na Vysočině, kam jezdím za bráchou a kamarády, na moři, kde si s kamarády pronajímáme jachtu či katamarán. Mám i kapitánské zkoušky.

Na relax se ženou se zatím stále jen těšíme.

Vím, že jsi byl také mezi těmi, kteří po vypuknutí války na Ukrajině nabídli pomoc. 

To považuju za samozřejmé. Brácha jel s kolegy z divadla na polsko-ukrajinské hranice. Mysleli, že dovezou někoho do Brna. Dovezli však rodinu směřující do Jablonce, ale protože měli představení, dovezli je jen do Brna. Jel jsem tedy v noci na otočku pro ně a dovezl je sem. Pak jsem přes facebook nabídl pomoc s dovozem humanitární pomoci dodávkami. Místní Ukrajinci mi tedy naložili dvě dodávky a my je dovezli na slovensko-ukrajinskou hranici a zpátky dovezli uprchlíky do Čech. 

V současnosti už se pomoc velice dobře koordinuje přes webové stránky  https://www.nasiukrajinci.cz/ a různé skupiny na FB. 

Na co se v současnosti těšíš? Co ti dělá radost?

Těším se na červnovou oslavu svých padesátin s rodinou  a kamarády. Asi na několikrát☺

Těším se i na dovolenou, nejspíš pojedeme autem do západní Evropy s rodinou jen tak “naslepo”. Buď na sever do Skandinávie, nebo na jih do Francie.