AKTUALITY

„Naplňuje mě hledání cest, jsou to pro mě takové výzvy,“ říká Jana Donátová, asistentka pedagoga

Lenka Konopková | 10.7.2022 | Rozhovory

Rozhovor s Janou Donátovou, asistentkou pedagoga, člověkem, který se na naší škole věnuje vzdělávání cizinců, připravila Lenka Konopková.

Kde se chystáš načerpat ztracené síly v létě?

Síly zkusím načerpat s rodinou na výletech, jízdou na kole, na třeba i předem neplánované dovolené a hlavně doma s knížkami.

Jak dlouho na naší škole působíš jako asistentka? A jak ses k této práci dostala?

Jsem tu sedmým rokem. K této práci jsem se dostala náhodně, neplánovaně, ale asi osudově. Po smrti rodičů jsem se starala o mentálně postiženou sestru. Když už se péče o ni, tři děti a domácnost nedala skloubit, hledala jsem možnosti, a jednu z nich využila. Nyní bydlí v nedalekých Kurovodicích, kam za ní jezdíme. Tak věřím, že pomoc druhým je mi blízká a tuto práci dělám ráda.

Kde ses vzdělávala? Co obnáší práce asistentky?

Absolvovala jsem kurz v Mladé Boleslavi, který byl zakončený písemnou i ústní zkouškou. Později také absolvovala semináře v Praze zaměřené na výuku českého jazyka pro cizince.

Začínala jsem s asistencí u nevidomé žákyně, byl to jediný handicap, jinak to byla bystrá, šikovná dívka. Později jsem pracovala s autistickým chlapcem, nyní spíše s žáky s poruchou učení.

Dnes asistent pracuje s celou třídou, ke které je přidělen na základě specifických potřeb ne jednoho, ale více žáků té třídy.

Co tě na práci asistentky naplňuje? Co naopak tvou energii vyčerpává? Co je náročné?

Naplňuje mě hledání cest, jsou to pro mě takové výzvy. Snažím se je motivovat, aby věděli, proč se učí, porozuměli učivu, naučili se hledat vlastní cesty k pochopení různých zadání. Chci jim vytvořit ve třídě bezpečné prostředí, aby se nebáli vlastního projevu a uměli si říct o pomoc, když ji potřebují.

Energii mi ubírá, když nemají zájem. Ti, kteří spolupráci odmítají. Naštěstí většinou najdeme společnou řeč.

Náročné bývá si k nim najít cestu a získat jejich důvěru, pokud se mi to podaří, mám vyhráno a spolupráce jde mnohem snadněji a pro obě strany bývá úspěšná.

Jako asistentka pracuješ často s dětmi cizinců. V čem je práce s nimi jiná?

S nimi je práce úžasná. Většina žáků cizinců totiž přichází s tím, že se učit chtějí, doptávají se, jsou vděční za pomoc. Rádi se učí, a učení hrou je baví.

Vnímáš nějaké rozdíly mezi národnostmi při jejich vzdělávání?

Určitě ano. Většina vietnamských žáků je učenlivá, ctižádostivá, jsou velice pilní. Jen na druhém stupni už vplouvají do puberty, někdy se stydí projevit. Mají porozumění, ale před ostatními se ostýchají mluvit.

Už před válkou na Ukrajině jsem pracovala s žáky z Ukrajiny a z Polska. Ti mají výhodu v rychlejším porozumění, ale je pro ně mnohem těžší mluvit česky. Doma mluví mateřštinou a stále žijí z toho, že jim nějak rozumíme.

V současnosti se věnuješ také speciálně žákům z Ukrajiny. Jak se ti pracuje s nimi?

Dosud jsem pracovala s malou skupinou 5-6 žáků. V současnosti s uprchlickou vlnou máme v jazykové přípravě třeba i 28 žáků jen z Ukrajiny. Teď učíme i v tandemu a s překladem nám moc pomáhá paní Rysková, která z Ukrajiny pochází a na naší škole uklízí.

V čem vidíš úkol pro ně a v čem pro nás?

Úkol pro ně? No, ráda bych, aby se adaptovali na naše pravidla a školní řád. Pro některé je těžší naše zvyky přijmout. Pokud se tak neděje, dokáže to rozhodit nejen učitele, ale i třídní kolektiv.

Díky oborovým dnům, kde jsem s nimi byla soustavně tři dny, mi ještě víc ukrajinští žáci přirostli k srdci. Pekli jsme společně štrúdl, malovali na kamínky a měla jsem od nich krásně zpětné vazby. V jazykové výuce jsem je utáhla na složitější učivo, kde dávali pozor i ti, kteří jsou tu déle. Když prezentovali zadané výstupy, vzájemně si naslouchali i ti, co běžně ruší. Jsou mezi nimi rozdíly jak v intelektu, tak v chování jako u našich žáků a stejně tak vyžadují rozdílný přístup a nároky.

Vnímáš rozdíl v jejich přístupu při výuce v běžné třídě a při výuce speciálně pro ně? Jak často probíhá?

Asistuji ve třídě, kde máme dvě ukrajinské žákyně. Učitelé jim připravují práci na míru. V danou chvíli pracují, ale po splnění utíkají často k mobilu. Když jim ho učitel vezme, tak pokud výuce nerozumí, rezignují. Nedoptávají se, neřeknou si o pomoc ve srovnání s vietnamskými žáky. Je to víc na nás asistentkách vtahovat je do dění.

Kde čerpáš inspiraci v přípravě výuky?

Na počátku jsem čerpala od jazykářů a sama si nápady také dohledávala. Chodili jsme více i do terénu, rozšiřovali si slovní zásobu v obchodě apod. V současnosti je plno dostupných materiálů a podnětných internetových stránek. Také aktivity a hry k danému tématu lze dohledat. Kombinuji slovní zásobu, gramatiku a hry.

Máš tři děti, Odráží se nějak tvá profilace v profesi v jejich výchově?

Určitě ano. I doma využívám metody kritického myšlení a formativní hodnocení. Místo jasných povelů je vedu k samostatnému řešení problémů. K tomu, aby práci viděli sami.

Letos jsem dělala kurz FIE, který mě naučil nehodnotit děti, ale jejich práci. A to zprvu vrstevnickým porovnáním výsledků a až nakonec srovnáním se správným řešením. I slabým žákům se tak dostává bezpečného prostředí, bez strachu z chybování.

A jak se ti to daří doma?

Hrozně mě to zklidnilo. Je to o důslednosti a cítím víc, že opravdu vychovávám. Samozřejmě se to děje, když mám čas.

Manžel je programátor. Pomáhá ti nějak například s výukovými programy?

Ano letos jsem ho požádala o třídní knihu pro cizince, která mi moc pomohla. Když potřebuju, vyjde mi vstříc.

Co bys popřála kolegyním asistentkám, nám učitelům i svým svěřencům nejen  na prázdniny?

Přeji všem, aby si opravdu odpočinuli a načerpali nové síly. Každý, aby prázdniny strávil podle svých přání a potřeb. A aby si v září mohli říct, že to stálo zato.