Na co ty sama ráda vzpomínáš, když jsi sama chodila na první stupeň?

Chodila jsem do školy do Valdic nedaleko Jičína a milovala jsem právě tu starou budovu školy, s půdou, starodávnými zaprášenými pomůckami, vůní. Moc ráda vzpomínám na svoji první paní učitelku. Optikou dítěte, byla to tehdy už starší paní, asi čtyřicetiletá, nepamatuji, že by na někoho křičela, přesto byla rázná, spravedlivá i laskavá zároveň. Připadalo mi, že všechno ví. Nádherně hrála na klavír. Moc ráda také vzpomínám na společnou četbu: Honzíkovu cestu, O letadélku Káněti…a takové ty magnetky s ovocem, švestičkami, pletýnkami, kalamáře a inkoust…prostě škola mě uchvátila od počátku. Vším.

Hrála sis jako malá na paní učitelku? Nebo jaké povolání tě v dětství také lákalo a proč, čím tě přitahovalo?

Hrála. Vyráběla jsem si pomůcky, učila jsem panenky, a když nedostačoval jejich počet, do „lavic“ jsem postavila i autíčka, formulky, autobusy, můj táta vždy toužil mít syna. Měla jsem pochopitelně i tabuli a barevné křídy. Vzdělávala jsem dokonce i špalky s dokreslenýma očima. Jako tabule posloužilo kulaté plechové víko od sudu. To v pětiletém období, kdy moji rodiče stavěli dům už tady v Turnově.

Proč sis nakonec vybrala učitelství na prvním stupni?

Nikdy jsem ani o jiné možnosti neuvažovala. Děti mladšího školního věku jsou mi bližší. Oborově nejsem nějak specificky zaměřená, mám ráda všestrannost a hravost. Snad jen okolo sedmnáctého roku, když už jsem studovala na turnovském gymnáziu, mě naprosto uchvátilo prostředí letiště, letadel. Docela vážně jsem uvažovala nad tím, stát se letuškou. Rolování letadel, a především starty těchto strojů, doprovázené mohutným burácením jejich motorů, mě oslňují dodnes. Několik cizích jazyků jsem v té době aktivně zvládala, tu krásnou uniformu bych tehdy také ještě oblékla, ale k učitelství jsem tíhla přirozeně víc, a tak jsem pokračovala na pedagogické fakultě. A nelituji.

Ke které výchově máš nejblíže? Jaké zaměření sis vybrala při studiu?

Vybrala jsem si výtvarnou výchovu. To ale jen proto, že jsme si museli vybrat v rozšiřujícím studiu jen jednu. Důležité jsou podle mě všechny, hudební, výtvarná i tělesná. Vnímám je jako celek, všestranně nás rozvíjí, obohacují, uvolňují a stmelují.

Máš třídu rarachů, jakou dětskou vlastnost by sis ráda „vrátila“ či ponechala?

Fantazii, která boří všechny hranice, dětskou bezelstnost a čistotu duše, růžové brýle…a schopnost těšení se na něco nového, nepoznaného. Důvěřivost.

Jak se je snažíš u dětí podporovat, rozvíjet?

Mnohé z toho, co jsem zmínila, lze rozvíjet skrze čtenářství. Knížky, to je fantazie…Do dílen a lekcí čtení se snažím vkládat i ono očekávání, překvapení, emoce, rozvíjíme představivost.

Asi před šesti lety jsem byla na kurzu čtenářství, a právě tam mě inspirovala jedna z lektorek. Díky ní jsem se rozhodla, že až přivítám znovu své nové prvňáčky, provedu je, podobně jako ona, první třídou pomocí celoročního motivačního tématu. To zaštiťuje práci během celého školního roku. Proto jsem vítala malé námořníky, ve druhé třídě jsme byli detektivové, třetí třídou jsme prošli s kouzelným sluchátkem Macha a Šebestové a teď cestujeme časem. A je to skutečně jízda!

Inspirují tě k tématu konkrétní knížky?

Ne, naopak. Najdu si téma a pak hledám knihu. Teď společně čteme Ztraceni v čase, cestování časem se nám pěkně propojuje s vlastivědou, s níž děti ve čtvrté třídě začínají. A zdá se, že je i velice baví.

Jak dlouho učíš? V čem vidíš oproti předchozím letům největší rozdíl?

Učím pětadvacet let. Nelze generalizovat. Je rozdíl mezi dětmi – skupina od skupiny, třída od třídy. V jádru jsou děti stejné. Jen doba je jiná. Rychlejší, netrpělivější, zkratkovitější. I způsob výchovy doma je volnější, více liberální. Možná i méně důsledný. Děti nejsou tak soustředěné, jsou roztěkanější. Mají problém udržet a zpracovat informaci tady a teď. Je mnohem těžší je motivovat a zaujmout. Doba dostatku je vlastně ochuzuje. Mnohem obtížněji zakouší nesamozřejmost věcí a radost z těšení se. Oproti tomu zase dokážou jiné věci, které budou potřebovat ve svých životech, to jim nesmíme upřít. Možná jim teď ještě nerozumíme a neumíme je patřičně docenit. Vždyť všechny předešlé generace si stěžovaly na ty nové.

Mění se nějak s odučenými lety tvůj přístup k výuce? Co ti jde snáz než dříve, cos naopak třeba přehodnotila?

Cítím se víc průvodcem dětí a mentorem než striktní autoritou, která pouze předává informace, názory a pohled na svět.

Praxí jsem získala velký nadhled, neřeším už tolik to, s čím nemohu já sama moc udělat.

Víc rozumím individualitě dítěte i díky svým vlastním dětem. Mám syna a dceru, dvě děti stejných rodičů a stejné výchovy. Každý z nich byl ve školních letech na opačném pólu v přístupu k povinnostem a ke škole jako takové. Syn nasával vše jak houba, byl cílevědomý, ctižádostivý. Dcera chtěla víc žít po svém.

Je něco, co tě dosud ve školství opravdu neomrzelo a je tím, proč jsi ráda učitelkou?

Když jsem si tehdy hrála na školu, milovala jsem hodnocení známkami. A byla jsem na své neživé žáky velmi přísná. Teď bych nejraději jen chválila a dávala jedničky, což by ovšem žáky nikam neposunovalo.

Neomrzely mě opravdu děti. Ty mám pořád ráda, záleží mi na nich, ač je to občas hodně náročné. Můj vztah k nim je pro mě prioritou.

Co ti dělá radost a co naopak dá nejvíc zabrat?

Dělá mi radost pokrok každého jednotlivého dítěte. Proto učím, díky tomu je mi práce koníčkem. Trápí mě, když si ubližují.

Když přijdeš ze školy domů, máš nějaký rituál? Obvyklou činnost?

Když není vyloženě ošklivo, je mým rituálem odpolední káva doma na terase. Upíjím pomalu ten lahodný mok, pozoruji změny barev, velikostí a tvarů rostlin na své zahradě. Potom přípravy na druhý den do školy a nakonec buď dlouhá procházka, nebo běh. Když se mi nechce trápit tělo, tak četba knih, pořádně tlustých. Tím vším si čistím hlavu a nabíjí mě to.

Čím relaxuješ nejvíc?

Nejvíc četbou a pohybem. Čtu severské kriminálky, paní knihovnice už mě dobře zná, a když mě vidí, už předem hlásí, že se jí na poličce objevila nějaká drsná detektivka. Ta hned končí v mé síťovce. Velmi ráda čtu různé meziválečné ságy. Fascinují mě a stále překvapují skutečné příběhy ze života lidí z pohraničí, jak nepochopitelné jsou jejich poválečné osudy, odchody i návraty.

Pomáhá ti nějak v přeladění manžel?

Manžel mi pomáhá v přeladění především díky tomu, že je z úplně jiného oboru. O práci se tedy doma moc nebavíme. Když už mě ale nějaký školní problém tíží, pomůže mi podívat se na něj z jiného úhlu a z odstupu.

Dřív jsme trávili hodně volného času na vlastní kajutové plachetnici, kterou jsme přes rok kotvili v jachtařském klubu v Příšovicích, v létě si ji převáželi na Lipno nebo Orlík, později jsme si pronajímali jezerní a námořní plachetnice a katamarány v zahraničí.

V současnosti trávíme společný volný čas cestami obytným autem po České republice a rádi se vracíme k Baltu. Jeho celé pobřeží od západu po východ jsme už několikrát projeli a stále tam objevujeme nová, krásná místa.

Vím, že je manžel úspěšný automobilový závodník v závodech do vrchu…Máš také ráda adrenalin, pach benzínu a rachot? Nebojíš se o něj?

Adrenalin nevyhledávám, ale o prázdninách když mohu, tak ho na závody doprovázím. Fandím mu vždycky, ať už na místě nebo z domova. Když jsem s ním na místě, pach benzínu, rachot a především strach jsou mnohem intenzivnější.

Hrála auta roli při vašem seznámení?

Ne, nehrála. Roli spíše sehrály zasněžené Krkonoše a příjemné povídání.

Máte spolu syna a dceru, můžeš je představit?

Synovi Matějovi je třicet let, je doktorem práv a advokátem. Je také aktivní sportovec, vášnivý cyklista, milovník zasněžených hor, snowboardista a splitboardista.

Dcera Kateřina je čerstvě vdaná. Bude jí dvacet pět let, je součástí týmu rodinné firmy Probrus. Je podporou a parťákem svému tatínkovi, byť v oboru, který je spíše mužský.

Vidíš v nich nějaké vaše vlastnosti, které třeba nějak využili jinak či posunuli.

Syn má blízko, asi po manželovi, k soutěživosti a adrenalinu. Tedy pro mě jako pozorovatele strach krát dva. Dcera má stejně jako já ráda dobrou kávu a povídání si u ní. A podobně jako manžel ráda a dobře řídí.

Chodili do stejné školy, kde jsi učila? Vidíš v tom nějaké výhody či nevýhody?

Syn chodil na jinou školu vzhledem ke spádovosti našeho tehdejšího bydliště. Dcera už nastoupila do první třídy k nám na Skálovku/Alešovku, kde jsem v té době už několik let učila. Nenapadlo by mě tehdy dát ji jinam. Nepřemýšlela jsem ani o tom.

Výhody jistě převažovaly nad nevýhodami. Relativní blízkost budovy školy, malá škola jen pro první stupeň, školní zahrada, blízkost lesa a přírody. Důsledná paní učitelka, která její rozevlátost dokázala usměrnit. No a setkáním s typickými nevýhodami učitelského dítěte jsme se pochopitelně dříve či později vyhnout nemohli, to je jasné, jinak to ani nejde.

Jak jste s dětmi trávili léto? Na co ráda vzpomínáš?

V zimě jsme rádi a často sjezdovali na lyžích a  léto jsme trávili na lodi. Jako už dospělá rodina si dáváme pod stromeček jako překvapení nějaký společný zahraniční výlet. Ten vždy někdo z nás vymyslí a zorganizuje. Letadlem, to je pro mě důležité. Bývají to poznávačky, především evropské metropole. V naší režii, bez cestovní kanceláře. Sejdeme se na letišti a pak začíná to pravé dobrodružství. Žádná z cest se bez něj dosud neobešla. Třeba taková zimní bouře Emma. Ta zavřela celý Dublin, jako na potvoru, přesně v ty naše tři dny… . Přistávání letadla v silných turbulencích, bočním větru to ale bylo pro mě jakožto milovníka leteckého cestování a nebojsu příjemným osvěžením. „Rabování“ v obchodě s potravinami už ale takovou radostí nebylo. Nic jsme nezcizili, poctivě jsme zaplatili i několik dní prošlé sushi.

Vdávala jsi teď dceru. Jaké to pro tebe bylo?

Náročné a krásné. Do  rodiny nám tak přibyl další syn. A tedy další vánoční cestovatel. No a Kačka má nové jméno.

Které roční období máš nejraději a proč?

Jaro! Sílu nového života a příval energie. Světlo, které přináší radost.

A co ty a podzim?

Podzim je obdobím mých a synových narozenin. Obdobím barev, úrody. Mám ho ráda, ale jaro v mé oblibě vítězí na celé čáře.

Na co se aktuálně těšíš?

Mám ráda každý den, zajímá mě, co přinese. Kdybych ale měla říct, na co se těším a co se blíží, tak je to naše tradiční školní slavnost vítání svatého Martina. Mám moc ráda naše společné přípravy s kolegyněmi a kolegy. Celý ten magický večer. To je školní těšení, které jde ale ruku v ruce i s tím  osobním těšením. Tomu předchází 12ti hodinové pečení svatomartinské husy. Užívám si její vůni, která prostupuje celým domem. A v něm vítám rodinu, se kterou si na pečínce pochutnáváme. V tu chvíli nejde jen o jídlo samotné, ale o setkání nás všech u jednoho stolu, o naši společnou blízkost.