AKTUALITY

„Do nového školního roku vždy vstupuji s nadějí a očekáváním něčeho nového, hezkého, na co se můžeme těšit,“ věří Jitka Koreňová.

Lenka Konopková | 23.10.2022 | Rozhovory

Na jaký předmět na základní škole ráda vzpomínáš? Proč?

Moc mě bavil dějepis na sedmiletém gymnáziu tady v Turnově. Pan profesor Touš byl úžasný vypravěč a srandista.

Vzpomínáš si na nějaký jeho postřeh, historku, kterou jsi třeba od něj převzala do výuky?

To asi ne, v učitelství si jdu svou cestou. Na co ale ráda vzpomínám je, že dokázal být vždy dobře naladěný, dějiny vyprávěl poutavě a s vtipem. Líbila se mi odlehčená atmosféra, která tehdy nebyla v hodinách běžná.

Uvažovala jsi i o nějaké jiné profesi než o kantořině po gymplu?

Učitelství nebylo mojí první volbou. Bavilo mě psát, chtěla jsem na žurnalistiku. Ale myslím, že vše dopadlo, jak mělo, protože jsem se v učitelství našla.

Co tě vedlo k výběru aprobace dějepisu a němčiny?

Dějepis mě bavil a němčinu jsem měla na gymnáziu jako první jazyk, tak to nějak logicky vyplynulo. Tuto kombinaci pedagogická fakulta nabízela.

Ke kterému oboru zvolené aprobace máš blíž a proč?

Náklonnost se mi mění. Na začátku jsem více tíhla k němčině, byla pro mě po čase stráveném v Německu přirozenější, vyhovovaly mi menší počty žáků ve třídě. Pro začínající učitelku je přece jen třicet dětí ve třídě velké sousto. v poslední době mám zase blíže k dějepisu, protože mě moc baví zkoušet nové metody ve výuce.

Vracíš se ráda do Německa?

V prvním ročníku na vysoké škole jsem studia přerušila a odjela do Německa jako au pair, abych se rozmluvila. Dostala jsem se do takové netradiční rodiny, maminka byla vysoce postavená manažerka, která byla do večera v práci, tatínek byl v domácnosti. Dříve jezdil s filharmonií, byl virtuóz na klavír. S dětmi pak zůstal doma a psal knihy o hudbě. Měli dva adoptované chlapce ve věku šest a sedm let.

Já jsem chodila při práci do jazykového kurzu a velmi rychle přirozeně jazyk nasávala v běžné komunikaci i sledováním německé televize.

Dnes díky sociálním sítím a internetu to mají našinci v cizině s výukou jazyka složitější. Stále jsou v kontaktu s mateřštinou.

Já se v Německu také připravila na složení mezinárodní jazykové zkoušky.

Moje hostitelská rodina bydlela u Frankfurtu nad Mohanem, letní byt měli ve Freiburgu u francouzských hranic. Je to krásné město plné umělců s výhledem na Alpy. Tam bych se ještě ráda podívala.

Do Německa se vracím moc ráda. Mně němčina moc hezky zní, což mnozí nechápou. Ráda ji poslouchám a v německém prostředí se cítím jako doma.

Čím by i pro nás mohli být Němci inspirativní? A naopak, je něco, čeho si u nás na rozdíl od nich ceníš?

Je mi blízká německá systematičnost, předvídatelnost, respekt k pravidlům, pečlivost. Ale Němci jsou málo emotivní a nemají tak silné vazby na rodinu a domov. Navštívit babičku, která často bydlí velmi daleko, jednou za rok považují za běžné. Často se také stěhují za prací, říkají, že na rozdíl od nás jsou flexibilnější. My máme daleko silnější vazby na místo, kde žijeme, pevnější vztahy s přáteli, sousedy, vazbu na rodinu a domov.

Když se snažíš získat žáky pro tento druhý jazyk, o co se opíráš? Na co je lákáš?

Motivuji je dostupností německého prostředí. Díky blízkosti hranic s Německem mají možnost procvičení jazyka a uplatnění i na zahraničním trhu práce.

Snažím se je nalákat i na to, jak němčina hezky zní. Pro mě je důležité, aby si k ní získali vztah. Často mi řeknou, že jim sice tolik nejde, ale baví je. Zkouší mluvit, snaží se a nemají k ní averzi.

A které období naší historie učíš nejraději?

Určitě období středověku, psala jsem na něj i diplomku, znám to období asi nejlépe, mám ráda české dějiny, Lucemburky, Jagellonce. Baví mě srovnávání se současností, ukazovat žákům, jak lidé žili, co bylo tehdy jinak, než dnes, ráda jim vyprávím zajímavosti a líbí se mi, když je to zaujme a kladou mi otázky.

Blíží se státní svátek založení samostatné republiky. Jak vnímáš tuto událost?

Je to pro mě příležitost každoročně ve třídách, kde učím, tenhle mezník našich dějin znovu připomínat, vysvětlovat. Cítím se sama jako hrdý vlastenec a považuji to za důležité.

Jak dlouho učíš? Změnil se nějak tvůj přístup k výuce po mateřské?

Přímo na této škole je to už dvacátý rok, včetně mateřské dovolené. Od doby, kdy jsem nastoupila, jsem určitě změnila hlavně metody výuky. Na fakultě nám tehdy předkládali pouze fakta a počítalo se jen s frontální výukou. Dnes mnohem víc kladu důraz na vzájemnou spolupráci žáků, na badatelský přístup a porozumění textu.

Kde hledáš inspiraci, co ti v přístupu k výuce nejvíc pomáhá?

Pomáhají mi a posouvají mě nejrůznější školení. Na sociálních sítích sleduji výuku inspirativních kolegů, blogy dějepisářů. Vítám i ukázkové hodiny na letní škole, kterou pořádá Učitelská platforma. Inovativní přístup mě baví a věřím, že z toho profitují i žáci. Snáz je motivuji, zaujmu.

Krom oborové učitelky jsi také třídní. Co je v této pozici obohacující, co naopak náročné?

Obohacující je jistě to, že se svou třídou díky různým teambuildingovým aktivitám mám silnější vztah. Trávíme více času i při mimoškolních aktivitách.

Zatěžující je množství administrativy s touto rolí spojené. Stále vybírám nějaké peníze, vyplňuji formuláře, účtuji. Aby nám spolu ve třídě bylo dobře, vyžaduje plno času a práce, kterou každý třídní dobře zná a která není vidět.

Na co jako třídní kladeš důraz?

Na slušné a respektující vztahy, na nich se dá stavět.

Jsi máma dvou dětí, mladší je na prvním stupni, syn na gymnáziu. Jsou i ony nějakým zdrojem inspirace pro tvou roli učitele?

Spíš vnímám, že ve škole se mi víc daří být trpělivá, chápavá, klidná, ale doma to tak často není.

Co ti pomáhá přeladit ze školy a relaxovat? U čeho si nejvíc odpočineš?

U tvořivé práce a práce na zahradě, kde je vidět konkrétní výsledek hned.

Kdo tě vedl k šití? Máš nějaký oblíbený materiál, barvu, produkt?

Moje mamka má oděvní průmyslovku a vždycky šila. Mě k tomu ale nepustila. Vždycky mě to však lákalo. Šít jsem začala až na mateřské. Jako samouk jsem se učila podle videí na internetu. Šila jsem nejdříve na syna. Uspokojuje mě, že vidím vznikat konkrétní výrobek hned pod rukama.

Mám ráda růžovou barvu a ráda šiju šaty. Upřednostňuju přírodní, pružné materiály, úplet, teplákovinu…

Vedle šití také fotíš. Fotíš raději lidi, či přírodu, objekty?

Focení mě přitahovalo už v dospívání. Z první výplaty jsem si koupila zrcadlovku. Nejdříve jsem fotila na film. Začínala jsem s fotkami dětí kamarádek. Focení dětí a rodin se věnuji dodnes. Zachycovat neopakovatelné okamžiky, emoce, bezprostřednost dětí to mě baví a v tom se cítím jistá. Neumím krajiny.

Které prostředí a čas je pro tebe z pohledu fotografa nejvhodnější?

Podzim. Není ostré světlo a mám ráda barvy. Je to fotogenické období.

Vím, že také ráda cestuješ, vracíte se na oblíbená místa, či každoročně vyhledáváte něco nového?

Miluju moře a teplo. Moje dovolená snů je dovolená u moře. Objevujeme spíš nová místa, ale líbí se mi  Řecko. Podle mě je tam nejkrásnější moře, ideální ke šnorchlování. To si užíváme, rádi sledujeme barevné rybičky, hemžení a barvy pod hladinou.

Manžel je z jiné branže. V čem se dodnes vzájemně inspirujete?

Manžel je projektový manažer, jeho oborem jsou dotace. Je rád s dětmi, nejen vlastními, vede šachový kroužek. S dětmi má víc trpělivosti než já.

Sdílíte nějakou společnou zálibu?

Každý jsme z úplně jiného těsta. Manžel vždy sportoval, já na sport moc nejsem.

Vždy se ale těším na to, když si jednou do roka dopřejeme společný víkend bez dětí. Jezdíme např. do Kutné Hory, Litoměřic…do měst, kde se můžeme v klidu projít, popovídat si, navštívíme nějakou zajímavost, zajdeme do restaurace.

Jak dobíjíš energii jen ty sama, co ti dělá dobře?

Mám ráda, když můžu být chvíli sama v klidu, v tichu. Takže si vezmu hůlky a jdu se projít, pracuju na zahradě nebo se zavřu v pokoji a šiju. Také čtu, nejraději v létě u vody. Mám ráda Mornštajnovou, příběhy lidí.

Je zřejmé i z výzdoby tvého domu, jaké je roční období či jaký se blíží svátek? Ctíte nějaké tradice během roku?

Miluju klasické české Vánoce v červené barvě, se slaměnými ozdobami, na to se už těším od října.

Dříve jsem výzdobu měnila častěji, hlavně na mateřské. Teď už tolik nestíhám, ale zdobím ráda. Nejvíc je to vidět na truhlících před domem. Doma mám ve váze vždy sezonní květiny a sladěné polštářky a ubrusy, ty měním podle ročního období. Teď jsou v podzimních barvách a odstínech hořčicové.

Vytáhni si jednu z mých inspirativních karet. Co tě u ní napadá?

NADĚJE. Do nového školního roku vždy vstupuji s nadějí a očekáváním něčeho nového, hezkého, na co se můžeme těšit.

A na druhé straně je tu citát mého oblíbeného Václava Havla. Tak tím bychom mohli zakončit.

Je dobré věřit, že je tu vždy naděje v lepší konec.

Ještě lepší je vnímat události tak, že pro nás mají smysl, dopadnou-li jakkoli.“