Když slyšíš „prázdniny“, jaká se ti vybaví vůně?

Vůně lesa a květin. Líbí se mi zvonky, chrpy, asi pro svou modrou barvu, ale i vlčí máky, ty jsou takové radostné. Já jsem takový „čumil“, ráda se kochám. I na kole sleduju tu naši malebnou krajinu, vlnící obilí, které mění barvu a v něm chrpy, vlčí máky, heřmánek, to je krása…

A s jakou chutí se ti prázdniny pojí?

Cítím chuť mladé kukuřice ještě z pole, nebo sladkost meruněk a dalšího ovoce, co jsme v létě mlsali.

Těšíš se na konci prázdnin zase do družinového frmolu? Případně na co ano a na co ne?

Frmol ráda nemám. Zprvu bývám napjatá, co mě čeká…jakmile se ale setkám s novými dětmi, naladíme se na sebe a pak už vše plyne volně a radostně, je to fajn. Jsem s nimi ráda a těším se na ně.

Mám ráda věci naplánované, očekávané. Na nové děti je třeba mít čas, poznávat se, soustředit se především na ně, jakékoli organizační změny v této první době jsou pro nás zatížením.

Chodila jsi ty sama do družiny? Na co vzpomínáš?

V družině jsem byla jen krátce, protože jsem měla babičku a chodila potom k ní. Vzpomínám na to, jak jsme s dětmi seděli jak ptáčátka namačkaní vedle sebe na lavičce a paní vychovatelka nám četla pohádku. Měla takový „drsný“ hlas a mně se to moc líbilo. Chodili jsme také do Struh a tam jsme si volně hrávali.

Co tě přivedlo k práci s dětmi?

Náhoda. Mám střední ekonomku a mě to tam hrozně nebavilo. V té době jsem hrála pro děti loutkové divadlo s Čmukaři a oslovil mě tehdy předseda SSM s nabídkou práce v Domě pionýrů. Přišlo mi to mnohem zajímavější než úředničina. Proto jsem tam nastoupila a dodělala si pedagogické vzdělání.

Proč sis vybrala právě vychovatelství?

Jsem výtvarně tvořivá a díky loutkoherectví mám blízko k dramatické výchově. Nemám ale moc hudební sluch a neumím hrát na žádný hudební nástroj, proto volba padla na vychovatelství a ne např. na učitelství v mateřské škole.

Čím myslíš, že je družina pro děti lákavá, že mnohdy prodlužují dobu odchodu z ní?

Jednoznačně kvůli kamarádům. Potřebují vrstevníky, společné zážitky, učí se spolu vyjednávat, dohodnout se, sdílet to, co prožívají. Tím se připravují na život, ve kterém jde především o vztahy. Společně se zasmějí, pohrají si, pohádají se a zase usmíří, učí se spolu být.

Na jaké aktivity ve družině se hlavně teď na podzim těšíš?

Chodíme do přírody a sledujeme její proměny. Pozorujeme barvy. Děti se vyběhají na čerstvém vzduchu a přináší si z venku do družiny různé úlovky: listy, šišky, plody. Družinu si jimi zdobíme a různé výrobky z přírodnin si děti také odnesou domů. Podzim je u nás ve družině spojený i s tradiční bramboriádou a drakiádou.

Na dětech obdivuji jejich úžasnou fantazii a šikovnost. Stačí je navést, ukázat jim postup práce a ony tě záhy překvapí a překonají. Jejich výrobky mají něco navíc. Jsou bohatší o jejich bezprostřednost, nevyumělkovanost. Vzpomínám si na jednu čarodějnici, kterou jsem si od jedné holčičky vyžádala. Tak se mi líbila! A od Tomáška Cvrčka mám doma jeho obraz.

V čem je tahle práce náročná? Co bys v ní klidně oželela?

Každá profese má svá úskalí, i ta naše. Ale já tu „svou“ mám moc ráda. S dětmi hned vím, na čem ve vzájemném vztahu jsem. Snažím se, pokud to jde, řešit vše s humorem a po dobrém. Ale někdy to nejde. Pak je úžasné, že se můžete opřít o kolegy, odborníky. A měla jsem štěstí i na skvělé rodiče.

Neřekla bych, oželela, ale spíš bych dětem přála pohodu, stabilní, bezpečné rodinné zázemí, které se mně samotné vytvořit nepodařilo. Na kterém ale opravdu vše stojí. Je důležité, aby se děti měly o co opřít, kam vrátit, ať se děje, co se děje.

Nerada mluvíš o své osobní zkušenosti. Některé vztahy se někdy nevyvinou tak, jak bychom si přáli. Co ti pomohlo nelehkou dobu přestát?

Určitě přátelé. Čas. A práce, protože děti tě nenechají se svými myšlenkami samotnou. A také knihy, např. od Olgy Sommerové „ O čem ženy nesní“. To jsou silné příběhy.

Kde dobíjíš baterky a obnovuješ ztracené síly?

Ráda zahradničím. Jsem velký zdobič, stále osazuju nové květníky a krášlím dvůr i okolí domu. Dělá mi dobře, když to ocení i kolemjdoucí. Jedna z nich mi dokonce říká „paní kytičková“(v mém věku to je velmi příjemné).

Ráda také výletuji po okolí, pěšky i na kole. Zlatý Český ráj. Miluju kočky, ale ještě víc lidi, ty kolem sebe potřebuju.

Jsi tedy i chovatelka?

Mám psa a kočku. Bez problémů spolu vycházejí. Říkám, že bydlím u kocoura, ne on u mě.

Psa jsem si pořídila jako hlídače. Je to fenka a jmenuje se Mia. Měl to být malý černý pes, ale krapítko vyrostla. A jako jediná z celé rodiny má dlouhé štíhlé nohy.

Čteš nebo raději chodíš do kina? Jaký žánr máš ráda?

Do kina nechodím, ale moc ráda čtu. Líbí se mi třeba knihy Ivana Krause, Šabacha, Betty Mc.Donald…humoristické knihy, ale vracím se třeba i ke Karlu Čapkovi a jeho Povídkám z jedné i druhé kapsy, díla J.Wolkera, Seifertovy básně, Ortena.

Vím, že přesluhuješ. V čem je pro tebe tohle životní období jiné než předchozí? Co si užíváš?

Ohromně si užívám děti. Už nemusím řešit administrativu a povinnosti okolo a můžu být naplno s nimi a pro ně. Jsem šťastná, že odcházím pomaloučku a vím, že se mi bude stýskat. Protože jestli jsem měla na něco v životě štěstí, tak je to tahle práce, ve které jsem se opravdu našla. Vždycky mě moc těší, když se ke mně, teď už dospělé a třeba i“ vousaté“ děti – bývalí žáci, hlásí. A navíc mám skvělé kolegyně a kolegu. To tam musí být napsané, on trvá na tom, že opravdu není „holka“.

Působíš velice družně, radostně, ráda si s lidmi povídáš. Kým se ráda obklopuješ?

Nejspokojenější jsem mezi dětmi pro jejich bezprostřednost, pravdivost, bezelstnost…Ráda je „zlobím“ a nasmějeme se spolu.

Máš nějaké moudro, sdělení, které ti utkvělo a provází tě životem?

Mám, ale není publikovatelné. Ale přišlo mi teď jedno, takové docela do života: „Lepší po pádu je ihned vstát, než vleže do pláče se dát“.