V rámci českého jazyka jsme se nejprve ve skupinách zamýšleli nad tím, co žákům škola dala, či nedala, po čem se jim bude či nebude stýskat, ale také nad tím, jaké výukové metody jim přišly přínosné, co postrádat nebudou a nakonec i nad tím, na co se v budoucí škole těší a z čeho mají třeba trochu obavy. Skupinové a ústní sdílení nakonec vyústilo v jejich písemnou úvahu nad vybraným tématem.

Z jejich prací vybírám:

…nejvíce si cením toho, když s námi učitelé komunikují. Vymýšlí různé aktivity a do hodin nás zapojují. Přínosem je práce ve skupinách, kde sdílíme názory a nápady a pomůžeme si. Určitě oceníme, když je každá hodina jiná. Když učí zábavně a užitečně. (…) Nepřijde mi dobré, když toho po nás chce učitel moc a ještě nás popohání, dám nám málo času, jsme ve stresu, abychom to stihli a nevěnujeme se tomu naplno. Když učitel vytváří nepříjemnou atmosféru.

…podle mě, mě škola naučila disciplíně, být v určitou dobu na určitém místě. Také nám ukázala, že v životě nebudeme dělat jen věci, které chceme a co nás baví. Povinnosti jsou důležité.

…věcí, které mi škola nedala je určitě méně, než toho, co jsem se naučil. Zmínil bych ale mezery v zacházení s penězi, jak se pohybovat ve finančnictví. A také nevím, jak mluvit s holkami, nedokážu začít, natož udržet konverzaci s nimi. Což považuji za důležité.

…nejvíce se mi bude stýskat po některých učitelích, spolužácích a po palačinkách. Obavy mám trochu o budoucí školní jídelnu. U nás se to poslední dobou hodně zlepšilo. Tak aby to nešlo na budoucí škole k horšímu. Chybět mi naopak nebude hluk ze stavby nové knihovny….Stýskat se mi jistě bude, ale musím jít dál, to už je holt život a s tím nic neudělám.

…těším se na nový kolektiv, na lidi, s nimiž budu moci sdílet stejný zájem. Na takový okamžik třesku, ze kterého vyjdou nová přátelství a nové příležitosti. Ale také mám strach z neznámého, smutek z toho, že opouštím lidi, které jsem měla ráda i pocit nejistoty, zda udržím krok v učivu a zda mi zdravotní komplikace neznemožní dosáhnout úspěchů, které bych si přála(…) Přichází i trochu úzkost z odmítnutí a osamělosti. Přesto přichází bod zlomu

. Narodili jsme se jako andílci, které převálcovala puberta a teď je jenom na nás, jako stvoříme životní stavebnici. Jak se zpívá v jedné písni: „Jaké si to uděláš, takové to máš.“