Nedávno jste měli na prvním stupni den otevřených dveří. Jaké to pro tebe jako budoucí třídní učitelku prvňáčků bylo?

Je pro mě příjemné vidět rodiče s dětmi. Je to jiné, než když jsou samy bez rodičů nebo řízeně při triádách. Jsem vděčná za to, že jim můžeme ukázat prostředí naší školy a promluvit s některými i osobně. Vládne tu přátelská atmosféra, někdy nám dají i nějaký podnět, který nás zaujme. Jako budoucí třídní učitelky prvňáčků můžeme představit i naši práci, to jak budujeme vztahy ve třídě, na čem nám záleží.

Zanedlouho nás čeká zápis do prvních tříd. Čeho si při něm všímáš, co je pro tebe důležité?

Vnímám, jak to má dítě a rodič s hranicemi, jak dítko respektuje autoritu, nakolik se vydrží soustředit na jednu činnost. Jak rodiče dítě podporují. Jaká vládne energie mezi rodičem a dítětem. 

Všímám si toho, jak děti mluví, jakou má slovní zásobu. Studovala jsem logopedickou asistenci a tak mě to automaticky vždy zaujme. 

Projevuje se i to, z jaké mateřské školy přicházejí, zda mají základy pracovních návyků, některé děti si dosud byly zvyklé spíš jen hrát a měly volný režim, u jiných už vidím prvky předškolní výchovy, jsou zvyklé plnit úkoly, spolupracovat, věnovat se úkolu, udržet pořádek.

Když se u zápisu setkáváš s budoucími prvňáky, stalo se ti, že sis řekla, tohle dítko bych ve své třídě uvítala? Čím tě zaujalo?

Vždy mě zaujmou děti veselé, komunikativní, spolupracující, milé a zejména je-li hned zřejmá  vzájemná sympatie. A těší mě, když jsou stejně příjemní rodiče. Ale nelze dát  na první dojem a mít nějaké předsudky. Vztah s žáky se buduje postupně a oni potřebují čas, aby mi začali důvěřovat a postupně se otvírali.

Tady jsem ale u zápisu svých prvňáků nebyla. Nastoupila jsem k nim v září. V předchozích letech jsem pomáhala u zápisu kolegyním. Letos se to bude týkat tedy i přímo mě.

Teď jsi ještě stále třídní páťáků. Čím teď ve třídě žijete?

Začínáme se chystat na zahradní slavnost, kde se spolu budeme loučit a už nám to loučení začíná být trochu líto.  Naplňují nás třídnické hodiny, budujeme a upevňujeme na nich naše vzájemné vztahy. Učíme se respektovat se navzájem, vyslechnout názor druhého a nesoudit ho. Ráda využívám prvky dramatické výchovy, hrajeme různé scénky, ve kterých si přehráváme a nacvičujeme různé situace a jejich možná řešení.

Provázíš páťáky a čekají tě prvňáci. Jsou ti děti nějakého věku bližší?

Jsem zvyklá pracovat s dětmi různého věku. Každý věk má své.

Mám státnici z němčiny, do Německa jsem od dětství jezdila pravidelně a skoro dva roky tam i žila. Po maturitě na ekonomce jsem studovala němčinu u Mnichova na GT institutu a u toho pracovala jako au-pair. Poté jsem nejprve učila v jazykových školách a ve firmách němčinu a češtinu pro cizince. Chvíli jsem pracovala i v logistice, ale kancelářská práce mě opravdu nenaplňovala. Postupně jsem si doplnila pedagogické minimum, poté druhou maturitu na střední pedagogické škole a nakonec jsem při práci a dětech dálkově vystudovala vysokou školu, učitelství prvního stupně. Učila jsem tehdy současně na dvou základních školách žáky 3. – 9. třídy a vedle toho připravovala studenty na maturitu z jazyků. 

Z toho důvodu nepreferuju věk žáků, ale na prvním stupni se mi líbí možnost propojování různých předmětů a to, že jsou děti tohoto věku ještě hravé a motivované.

Čím je pro tebe tato profese přitažlivá?

Mohu v ní uplatnit svoji kreativitu a těší mě, že mám možnost formovat osobnost dítěte. Baví mě hledání různých cest, jak dětem přiblížit učivo a největší odměnou je pro mě naše vzájemná radost, když se povede něčemu porozumět, něco nového objevit.

A co je pro tebe naopak náročné, co se ti přijímá hůř?

Pro mě je těžké vyrovnat se s tím, když někteří rodiče naši práci znevažují. Třeba tím, že děti přetěžují, nebo naopak je nepodpoří v tom, v čem je třeba. Mrzí mě také, že plno věcí, které často děláme nad rámec svých povinností, protože nám na dětech opravdu záleží, berou jako samozřejmost a nedocení. Naopak když se něco nepovede, tak to dokáží neuvěřitelně zveličit a znevážit to množství dobrého, co bylo před tím.

Jak dlouho učíš? Která změna za dobu tvé praxe byla podle tebe ve školství přínosem a která spíš přítěží?

Čtrnáct let jsem ve státním školství a pět let na naší škole.  Na naší škole velmi oceňuju, že nás pan ředitel podporuje v naší kreativitě a vítá nejrůznější metody výuky. Tady nejsem se svými hříčkami ojedinělá, ale jedna mezi mnoha. To bohužel ještě není v naší republice na všech školách běžné. 

Problém vidím třeba v tom, že ačkoli se odborníci, učitel, speciální pedagog, psycholog i lékař shodnou, že pro dítě by byl či nebyl vhodný odklad, nebo přestup na jiný typ školy, poslední slovo má rodič a my to musíme respektovat. Zasahuje to nejen do rozvoje samotného dítěte, ale ovlivňuje to často celý třídní kolektiv.

Jak ty sama vzpomínáš na svou školní docházku? Byla pro tebe v něčem inspirací?

Dobré inspirace v mém dospívání a studiu bylo pomálu. Já zažila spíše ponižování, škatulkování, přetěžování, monotónní, nudné hodiny, individuální přístup nebyl v komunistické éře žádoucí. To vše mi však vadilo natolik, že vím, jak rozhodně nechci působit.  Ráda bych v každém dítěti objevila to, co mohu podpořit, aby se zdárně rozvíjelo a mělo ze sebe radost. Snažím se naladit na žáky a hledat různé způsoby, jak pro ně učivo zatraktivnit.

Který předmět patří mezi tvé oblíbené a čím si tě získal?

Stále mám ráda němčinu, tak i z předmětů na prvním stupni vedou jazyky, čeština a angličtina. Miluju dílny psaní. Učím žáky, aby se uměli vyjádřit, propojuji je také s dramatickou výchovou, hrajeme si s jazykem. Ráda mám i přírodovědu, protože sama jsem ráda venku. Dříve jsem díky učitelům neměla vůbec ráda matematiku. Ale od té doby, co jsem se setkala s metodou p. profesora Hejného, tak mě opravdu baví. Oceňuji na ní různorodost řešení úloh a způsob spolupráce a dobírání se výsledku.

Jsi sama maminkou dvou dcer, jak vnímáš jejich vedení ve škole současně z pozice rodiče i učitele?

My jako učitelé a rodiče současně to máme těžké v tom, že musíme respektovat přístup a nároky učitelů našich dětí, i když my sami to často máme jinak.

U nás se setkáváme s žáky a jejich rodiči formou triád dvakrát ročně. Co na nich oceňuješ jako učitel?

Triády učí sebehodnocení žáků už od první třídy, i když zprvu jen pomocí smajlíků, později už sami formulují své myšlenky a dovednosti. Setkání ve třech je cenné i v tom, že učitel má možnost zažít i reflexi rodiče, jeho pohled na své dítě. V centru pozornosti je žák. Ctí se bezpečí dítěte a respekt k němu. Není to jako dříve o nás, bez nás. Bývá to příjemná forma vzájemného sdílení.

Máš zkušenost s triádami i jako rodič?

Zažila jsem je na Malé Skále. Pro mě bylo fajn sledovat, jak se mé dítě hodnotí, jak ho vidí učitel. A byla to také příležitost své dítě pochválit. Ocenila jsem tu změnu role, cítila jsem se víc jako pozorovatel. Bylo inspirativní sledovat i to, jak to vede někdo jiný, jak si dal práci s vytvořením příjemné atmosféry. Na škole, kde je nyní mladší dcera, triády nemají. 

Vzpomínám ale také, jak se právě mladší dcera potkala s triádami až v pubertě a necítila se v tom komfortně. Po této zkušenosti jsem přesvědčená, že je vhodné triády vést už od první třídy.

Mluví se o vysvědčení pro prvňáky formou slovního hodnocení s pohledem žáka i rodiče. Klade to velké časové nároky na přípravu i samotnou formulaci vysvědčení. Zvlášť při dnešním počtu žáků ve třídě. Jaký máš na to názor? Bude to opravdu takový přínos pro žáky, aby to za tu časovou investici stálo?

Umím si představit, že v první třídě je pro učitele snazší formulovat pokroky jednotlivých žáčků, protože tam jsou opravdu nejviditelnější. Postupně bude ale určitě čím dál náročnější formulovat jejich posun tak, aby se vyučující stále neopakoval. Mnozí rodiče se navíc ve slovním hodnocení neorientují. Jsem typ učitele, který se rád učí nové věci. Nebráním se tomu. Sama v rámci své výuky a její reflexe formativní hodnocení zařazuji, spíš podle situace, kdy to žáky může vhodně nasměrovat. Myslím si ale, že i slovní hodnocení má svá úskalí. Může dojít ke kopírování formulací bez věrohodného obsahu, kde se ztratí původní záměr a smysl. Bude potřeba se na to dobře připravit a spolupracovat s lidmi, kteří mají již delší dobu se slovním hodnocením zkušenosti.

Být tu pro žáky a poté pro vlastní děti, je pro učitelku a matku současně, navíc manažerku domácnosti a rodinné logistiky značně vysilující. Kde ty dobíjíš své baterky?

Miluju výlety, turistiku, poznávání nových míst a lidí. Dříve mě také naplňovalo stříhání a úprava psů, kde jsem mohla uplatnit svou kreativitu. Ze zdravotních důvodů jsem to ale musela hodně omezit. Téměř ze  dvou set psů mi zůstali jen čtyři pravidelní zákazníci. 

Ráda si také vyrábím vánoční věnce na dveře, na stůl a připravuji různá aranžmá k danému ročnímu období. Právě nedávno jsem si vyzdobila obývací pokoj jarními květinami. A co mám vůbec nejraději? Dobrou kávu, parfémy a již ono zmíněné tvoření a pěší turistiku. Ráda poslouchám hudbu, která mě vrací do mých študáckých let a to Roxette, Oassis, Green Day, R.E.M., ale nepohrdnu ani českou hudbou jako jsou Chinaski, Kryštof, Rybičky 48 a Lucie. Ale výběr hudby se vždy prolíná s mojí aktuální náladou. Někdy se potřebuji vrátit do svého dětství a pustím si klidně Hanu Zagorovou a její píseň Spěchám, jindy se vracím do devadesátek a naopak je den, kdy si pustím nejnovější hity. Ale hudba mě provází téměř na každém kroku. 

Opakovaně se zapojuješ do říjnové a dubnové krokové výzvy www.desettisíckroků.cz. Kam vyrážíš nejraději?

Před třiadvaceti lety jsem se z rovinatého Mnichovohradišťska přestěhovala za manželem do Jenišovic, což je úžasné startovací místo pro různé okruhy směr Sychrov, Frýdštejn, Kopaninu, Bartošovu pec, na Dolánky a další. Miluju výhledy na hory a do pestré krajiny. Nebaví mě chodit stále po rovině, takže mi místní kopce nevadí. Jako rodina jezdíme opakovaně rádi do Krkonoš a do Jizerských hor.

Jako češtinářce mi to nedá, abych se nezeptala na knihy. Čtete s dětmi ve škole společně?

V době covidu jsem dětem četla dokonce pohádky na přání. Žáci si zadali postavy, které mají v pohádce vystupovat a já jsem pohádku přes den vymyslela a když jsme se večer sešli u monitorů, oni už v pyžamkách, tak jsem jim ji předčítala, dodnes na to rádi všichni ve třídě vzpomínáme. Ve škole jsem jim četla do loňska. Četli jsme Domov pro Marťany od Martiny Drijverové. Teď už si nosí vlastní knížky a čteme si každý sám a poté si o přečteném povídáme.

Čteš i ty sama ráda? Jaká kniha tě třeba naposledy oslovila?

Já si ráda čtu naučné psychologické knížky o výchově a zdraví. Času mám ale málo, nebo možná raději poslouchám při vaření či v autě podcasty a vyrážím na procházky.

Dnes je první jarní den. Je jaro tvé oblíbené období? Co máš na něm nejraději?

Ano, jaro je určitě moje nejoblíbenější období. Líbí se mi, když se vše začíná probouzet po zimě k životu. Já jsem zvlášť citlivá na vůně, které ve mně vyvolávají vzpomínky. Jsem takový nostalgik. Třeba miluju vůni lípy, která mě vrací do mého dětství  k babičce. Jaro mi také vyhovuje tím, že není velké horko, ani velká zima. Dny se prodlužují a mě nabíjí světlo a sluníčko.