Setkáváme se na sklonku přípravného týdne. Jak sis užil prázdniny?

Letos jsem se vydal na sever Balkánu, kde jsem procestoval za 16 dní 8 států a ujel 4900 km. Většinu nocí jsem spal v autě, do kterého jsem si vyrobil vestavbu pro lepší kempování. Mým primárním cílem bylo zdolání nejvyšších vrcholů procestovaných států, kterých jsem zdolal 6. Vynechal jsem pouze Gerlach na Slovensku a Zla Kolatu v Černé Hoře, které si nechám pro další cesty. Samozřejmě jsem poznával také kulturu Balkánu.

Kde jsi byl nejvýš?

V Rumunsku na Moldaveanu, má 2544 m n. m. Během výstupů jsem se seznámil s mnoha lidmi z jiných zemí. Pouze v Chorvatsku byla celá hora jen pro mě. Tedy až na dva divočáky, kteří mě trochu prohnali.

Sbíráš při svých cestách podněty k výuce?

V horách si hodně fotím reliéfy, vrásnění a později vlastní fotky využívám třeba v prezentacích k výuce, je to autentičtější než stahování z Googlu. V tělocviku se ale inspiruji z různých edukativních stránek zaměřených na tělocvik, i z videí na Instagramu či v seminářích. Teď v září se těším na Tělo Liberec, poprvé to bude takhle blízko, představují zde různé sportovní kapacity nové způsoby výuky tradičních i netradičních sportů, jak teoreticky, tak hlavně prakticky…je to hodně inspirativní.

Jak sám vzpomínáš na svá léta na základní a střední škole. Byl ti nějaký učitel inspirací ve svém přístupu k předmětu či k žákům? Jak, čím?

Základní školu jsem absolvoval u nás v Lomnici nad Popelkou. Na prvním stupni jsem měl vážné zdravotní problémy, v páté třídě jsem byl úplně uvolněný z tělocviku a strávil dost času v nemocnici. Měl jsem krom jiného silné astma. Díky hře na dechové nástroje jsem se z toho ale dostal. Zdraví mi vlastně vrátila hudba a nakonec jsem svými sportovními výkony předčil kluky ze sportovní třídy. Díky tomu mě tělocvikář poslal na první atletické závody a vlastně mě tak získal pro atletiku.

A k bravurní orientaci na mapě mě vlastně dovedl nudný učitel, jeho monotónní výklad nás uspával, a tak jsme si hodiny s kamarádem zpestřovali tím, že jsme se hecovali, kdo dřív najde nějaké místo na mapě, a tím se dost dobře vytrénovali v orientaci v různých mapách. Ale víc mě vždy bavil dějepis. Ten se ale v kombinaci s tělocvikem neotvíral, tak jsem zvolil zeměpis. A nakonec mě chytl už v letním semestru v prváku díky terénní výuce v Krkonoších.

Co tě vedlo k tvé profesní dráze? Jsi z učitelské či sportovní rodiny?

Kdepak, u nás se nesportovalo a jen o tři roky starší sestra pracuje jako učitelka v mateřské škole. Já chtěl dělat hlavně sport. Po maturitě na gymplu jsem tedy mínil pokračovat v nějakém sportovním oboru. Dostal jsem se i na FTVS v Praze, ale velkoměsto mě nelákalo, dal jsem tedy přednost Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci, kde jsem byl blíž přírodě. Při atletice jsem se zranil a jeden rok nemohl naplno trénovat, tak jsem si udělal trenérskou licenci a hned v prváku vysoké školy začal pomáhat tady na základce se sportovní přípravou. Učím tu tedy čtvrtý rok a letos poprvé už jako magistr.

K jakému či jakým sportům máš blízko? Čím tě přitahují?

Z atletických disciplín jsem převážně dělal sprinty a běh přes překážky. Mimo běžecké disciplíny je mi nejblíž skok do dálky. Kromě atletiky si rád zacvičím i gymnastiku v tělocvičně nebo kalistheniku – cvičení založené na práci s vlastní vahou na workoutovém hřišti. Skrze tyto sporty rozvíjím i další své dovednosti. Především gymnastika je stejně jako atletika velmi všestranný sport. Také rád plavu.

Jakému sportu jsi naopak na chuť nepřišel a proč?

Na škole, kde ho hrají téměř všichni, to není právě výhoda, ale nemusím fotbal.

Od mala mi moc nešel a přinesl mi řadu drobných zranění. I při zápočtu z něj jsem si při něm narazil palec.

Co je pro tebe při výuce tělocviku potěšením a co tě naopak stojí dost sil?

Těší mě, když vidím, že moje hodiny žáky baví a hlavně když vidím, jejich pokroky. Současní deváťáci jsou hodně pohybově nadaní. Když byli v sedmičce, během jediné hodiny zvládlo všech sedmnáct žáků výmyk, to je opravdu ojedinělé.

Vyčerpává mě jejich divokost. Není snadné je zklidnit a brzdí tak ostatní.

Jak vnímáš dnešní žactvo a jejich vztah k pohybu?

Ve srovnání s mými školními léty určitě klesla výkonnost i zájem o pohybové aktivity. Nechodil jsem do sportovní třídy, ale i většina mých spolužáků byla na úrovni nynějších žáků sportovních tříd. Běžně jsme po výuce měli potřebu zůstat na hřišti, kde jsme běhali či hráli nejrůznější míčové hry. Dnes si jdou žáci spíš sednout s mobily do parku a sportu se věnují převážně skrze řízené tréninky. Ale samozřejmě se najde spoustu výjimek.

Máš na starosti také sportovní přípravu žáků. V čem se liší od běžných hodin tělocviku?

Liší se především v obtížnosti, je náročnější než běžný tělocvik. Nabízí rozšíření běžných sportovních dovedností a aktivit. Posiluje celkovou kondici, běháme, skáčeme, házíme, hrajeme nejrůznější hry a z té všeobecné kondice pak těží v atletice, či v jiných svých sportech. Atletice se věnujeme v měsících, kdy jsou závody tedy v září, květnu a červnu. Přes zimu trénujeme více míčové hry.

Jaké úspěchy žáků ti přináší radost? V čem se vám momentálně daří? Je možné už v tomto věku odhadnout, že máš před sebou nějakého budoucího šampióna?

Největší úspěch jsem zažil hned první rok na této škole, kdy naše starší žákyně vyhrály na konci školního roku republikové finále Poháru rozhlasu. Tehdy jsem trénoval sedm z jedenácti dívek vítězného týmu. Zvítězily nejen díky nadání, ale i tomu, že krom sportovní přípravy chodily právě i na tyhle atletické tréninky.

Dosud se stále držíme mezi osmi nejlepšími školami z celé republiky.

Talent v tomto věku můžeme vidět v koordinačních schopnostech a rychlém motorickém učení. I když se teď ve výkonnosti ještě neprojevuje, je to jeden z ukazatelů možného budoucího úspěchu. Teď jde ale víc než o výkon o všestranný rozvoj a o to, aby je sport bavil.

Ale samozřejmě dobrá průprava všestrannosti se projeví i na výkonu ve všech disciplínách a sportech. Například házenkářky výborně hází i krikeťákem. .

Co je u žáků, kteří by se chtěli věnovat sportu jednou profesionálně, podstatné?

Určitě právě ona stále zmiňovaná všestrannost. Podle mého by se neměli předčasně orientovat jen na jeden sport. Je potřeba svůj oblíbený sport prokládat i dalšími pro rozvoj pohybových dovedností.

Vedle tělocviku a trenérství je tvým druhým oborem zeměpis. Máš nějaký cestovatelský sen?

Mám od loňska cíl, že bych chtěl zdolat všechny vrcholky evropských států. To je pěkně dlouhodobý cíl.

Vrcholků? Za mě míříš vždy na vrchol.

No tak třeba v Dánsku má vrchol jen 170 m n. m. Ale je fakt, že na druhé straně má Elbrus 5600 m n. m.

Kterou oblast v zeměpise učíš nejraději?

Nejradši učím fyzickou geografii (vznik hor, vodstvo…), mám větší vztah k přírodě, než k návštěvě přelidněných měst. K letošnímu tripu mě navíc opravdu inspirovala látka na konci roku v osmičce, kde se bere jihovýchodní Evropa a kde jsem dosud nebyl.

Při školních akcích nám často pomáháš s natáčením videí. Technologie ti jsou blízké. Jak trávíš volný čas, když potřebuješ zrelaxovat jinak než pohybem? Co posloucháš, čteš, jaké máš rád filmy…

Od dětství rád čtu, babička mě naučila číst snad ve čtyřech. Jak jsem byl po nemocnicích, tak jsem to využil a zabavil se. Vždy mě přitahovalo dobrodružství. Začínal jsem u Foglara, ale už třeba ve třetí třídě přečetl Eragona. Celou sérii o Dračím jezdci a moje srdcovka je Hraničářův učeň. Kromě čtení si rád zahraju na kytaru, i s kamarády u ohně či v hospodě. Ze seriálů mám rád Teorii velkého třesku.

Máš i svým věkem ke generaci našich žáků blíž, k čemu bys je rád získal? Na co kladeš ve vztahu k nim důraz?

Mou prioritou je jim rozumět, což podle mého vede k přirozené autoritě.

O co se teď také snažím je nastavit jim nějaké hranice. Během tréninků si tykáme. To, co mi nevadí na hřišti, nechci ale přenášet do budovy školy, tam na Filipa neslyším.

Mám zato, že ke kultuře sportu patří nejen péče o tělo, ale i o ducha. Vzájemný respekt a úcta se projevuje i ve vyjadřování, oslovení. Leckdy je mi z těch slov, které létají ze šaten, nejen u kluků, dost nepříjemně. Je jasné, že jsou orientovaní na výkon, hecování a v pubertě se vzájemně poměřují, ale ta hrubost a vulgarismy jsou už často za hranou. Jak to vnímáš ty? Jak jako trenér toleruješ či krotíš hrubé výrazy?

Pokud to někomu ulítne, tak to přejdeme. Pokud se to ale opakuje, tak dávám fyzické cvičení, dřepy, kliky, které navyšujeme až do vyloučení ze hry.

O přestávce i já potřebuju vypnout, tak to často vytěsňuju, i když se nám to do kabinetu díky potrubí hodně nese. Nelze stále reagovat, ale snažíme se to usměrnit včas, aby to nepřerostlo do rvačky. I proto ta fyzická cvičení, aby mohli upustit energii včas.

Jako žena velmi oceňuji, že máme v učitelském sboru i poměrně dost mužů, kteří nám umožňují být ženami. Jsou galantní, ohleduplní. I tím dávají příklad a vychovávají. Žáci to vnímají a někteří, co nemají příklad doma alespoň mohou vidět i jiný model. Jak to máš ty?

Souhlasím. Je skvělé, když žáci vidí pozitivní vzory. Učí se nejen slušnosti, ale i empatii. Je to vlastně tichá forma výchovy. U mě osobně to během vyučování vyplývá z různých situací. Snažím se, aby si hry nebo týmy nevybírali jen kluci, ale dali prostor i holkám. Nebo když je třeba dojít pro nějaké těžší pomůcky do třídy, i když mají službu holky, kluci se často i sami nabídnou, že to převezmou.

I při výletech se snažím kluky povzbudit k určitému ohledu na dívky. V devítce, kdy už se vzájemně začínají vnímat víc partnersky, jsou i přirozeně ohleduplnější. Mají také inspiraci v tanečních.

Na co se letos těšíš? Co máte s žáky před sebou? Co ty sám bys letos rád zvládl, v čem se posunul?

Těším se letos na Vánoce, kdy se konečně během svátků po letech nebudu muset učit na zkouškové období.

Dále se těším na nové zážitky během kurzů s dětmi – soustředění, lyžáky, na jejich pokroky. Mimo jiné i na další cestování, poznávání nových míst a zdolávání dalších hor.