ROZHOVOR S MARTINEM LINKOU, tatínkem jednoho z našich žáků, připravila Lenka Konopková.

Scházíme se v kavárně. Dokázal byste říct, který smysl jste při vstupu zapojil jako první? Co na vás nejvíce v novém prostoru působí?

Určitě mě dovnitř naláká vůně kávy, ta mi navodí pocit pohody. Uvnitř pak hodnotím celý prostor, můj umělecký duch ocení vkusný design, barvy.

Cit pro umění vyzařuje z celé vaší osobnosti. Rozhodně působíte nevšedně, zajímavě. Je to záměr?

V dospívání jsem dost experimentoval s barvami na vlasy. Dokonce první rok, co jsme se potkali s mou pozdější paní, mi má barva vlasů moc body nepřidávala. Až následující rok, když jsem se vrátil k barvě přirozené, mi dala šanci.

Později, když už to s vlasy možné nebylo, zaměřil jsem se na vousy. Vždy jsem chtěl svůj vizuál nějak ozvláštnit a knír mi přišel jako nejzajímavější varianta.

Turnovsko jste určitě zviditelnil i díky pořadu Peče celá země. Hodně vás kostymérky ve stylu oblékání usměrňovaly?

Styl oblékání je můj. Košile jsem si kupoval sám, ale kostymérky nám oblečení vybíraly tak, abychom ladili tematicky a barevně i podle toho, kde jsme ve stanu pracovali. Na začátku nám dali instrukce, že pánské bílé košile či dámy v černém na obrazovce nepůsobí dobře. Doporučili nám výraznější vzory, pastelové barvy. Možná že i můj vzhled hrál při castingu roli.

Jak takový casting probíhá?

Casting byl dvoukolový. Do prvního kola pozvali asi 400 uchazečů, každý měl donést dva výrobky, slaný a sladký. Já jsem upekl velikonočního beránka a quiche umělecky dekorovaný zeleninou. Do druhého praktického kola nás postoupilo třicet, z nichž pak vybrali dvanáct soutěžících. Zde jsme už pekli a sledovali i naši schopnost reagovat na kameru, schopnost odpovídat na otázky při práci, roli hrála určitě i naše původní profese a pohlaví, aby byly zastoupeny nejen ženy, které převažovaly, ale i muži.

Pořad se předtáčel. Jaký byl pro vás ten mezičas mezi koncem soutěže v loňském červnu a jejím vysíláním v lednu?

Určitě mi bylo milé, že jsem se v tom vakuu mohl vrátit do zajetých kolejí, k práci. Jak se blížilo vysílání, už nastoupila trochu nervozita. Upoutávky běžely během Vánoc a s prvním odvysílaným dílem nastalo vyptávání a pochopitelná zvědavost. Rád si s lidmi popovídám, nechci působit nevstřícně, ale mlčení v průběhu vysílání pořadu je na místě.

Jak se vám nyní po odvysílání pořadu změnil život? Reagují na vás lidé?

Určitě má publicita vzrostla. Už nejsem jen „ten knír“ v davu, ale spíše „ten, co pekl“. K vizuálu se přidala dovednost, což je milé.

Co jste si z této nezapomenutelné zkušenosti odnesl? Jakou novou dovednost, radu, vlastní sebepoznání, přátelství?

Napadá mě například agarový kaviár. Jednoduchá, ale hezká dekorace, kdy se teplá želatina kape do zmrzlého oleje a na dně se pak tvoří kuličky. Ty se následně scedí, omyjí a mohou ozvláštnit hotový výrobek.

Díky soutěži si také dopředu promýšlím celý postup, chystám předem navážené suroviny do misek a včas předehřívám troubu. Myslím víc na to, aby vše plynule navazovalo, především v případě, kdy hraje podstatnou roli přesná teplota suroviny. Například když připravuji současně indiánky a laskonky na nějakou slavnostní příležitost.

Díky soutěži jsem si znovu uvědomil, že má umělecká stránka je poměrně silná a projevuje se i v cukrařině. Těšilo mě, že na ni okolí hezky reagovalo.

Přátelství během soutěže je pak kapitola sama o sobě. Je samozřejmé, že když se sejde dvanáct lidí, kteří nějak vystoupili ze své komfortní zóny a sdílejí náročné situace, tak je to přirozeně stmelí. Za vše asi mluví to, že když někdo skončil, tak jsme to vždy vnímali úkorně, že nám někoho berou.

K pečení vás dovedla babička. Pocházela odtud? Co jste u ní mlsal nejraději?

Babička pocházela z Rovenska pod Troskami, ale většinu dospělého života bydlela tady v Turnově ve vilce. V ní po rekonstrukci nyní bydlíme se ženou a synem.

Nejraději jsem měl určitě babiččin vyhlášený štrúdl a potom její bublaniny se sezónním ovocem. Vilka je obklopena zahradou a sadem, kde s dědou pěstovali vše, co mohli.

Převzal jste od ní nějakou radu, o kterou byste se s námi podělil? Při níž si na ni vždy vzpomenete?

Babička byla zlatnice, vyučovala také budoucí zlatníky. Myslím, že geneticky jsem po ní zdědil a rozvinul jemnou motorickou zručnost a smysl pro detail.

Učila mě také nad recepty přemýšlet, abych vnímal rozdíl mezi suchými a mokrými ingrediencemi, ke kterým je třeba přistupovat rozdílně, abych si všímal množství surovin a nepřehlédl možné nesrovnalosti.

Mám staršího bratra a pak také bratra dvojče. Bylo tedy jasné, že u nás se vařilo spíš na kvantitu. Když už mamka pekla, tak buchty z pytlíku. Suchou směs jen do něčeho zamíchala a nalila na plech. Bylo jí jasné, že to bude se čtyřmi chlapy hned pryč.

Na lepší kousky jsem se tedy těšil k babičce. Ta pečení věnovala více času, víc si s ním vyhrála, a to mě zaujalo.

Peče i některý z bratrů?

Jak už je to mezi dvojčaty, určitému srovnávání se nelze vyhnout. Bratr dvojče je také zubař a také peče. Má víc vychytané kynuté těsto, tak mi při soutěži byl nápomocný. Starší bratr pracuje jako IT specialista a opravdu nevím, že by někdy pekl.

Co jste vy sám vnímal jako svůj první cukrářský majstrštyk?

V první sérii Peče celá země vyzývali diváky k tomu, aby i oni doma zkusili některé technické výzvy a poslali do studia případné fotografie svých výrobků. Já jsem ty výzvy doma zkoušel. Fotky jsem sice nikam neposílal, zato jsem výrobky nosil do práce. Chutnaly tedy nejen rodině, ale ocenili je i spolupracovníci, kteří měli navíc něco ke kávě. To bylo natolik vítané, že sestřičky vyhlásily výzvu pro celou naši stomatologickou kliniku. Každý týden někdo pekl, pořídili jsme si i nástěnku s fotkami. Bylo nás asi devět. Dohodli jsme se, že se bude poté tajně hlasovat a tím rozhodneme o vítězi. Já jsem se do toho zapáleně pustil, upekl jsem dort s logem kliniky a k tomu ještě čtyři druhy minizákusků. Poté ostatní uznali, že není třeba hlasování, má laťka byla příliš vysoko. Tam jsem si asi poprvé uvědomil, že takové výzvy jsem schopen ustát.

Získal jste na cukrařinu i svou paní? Byla to ona, kdo vás do soutěže přihlásil, tak soudím, že tato vaše dovednost u ní stojí vysoko.

My jsme se seznámili jako průvodci na Sychrově. V době studií ještě pečení nebylo na pořadu dne. Vzpomínám si, že jsem tam vařil domácí boloňskou omáčku na špagety. Z toho asi mohla usoudit, že jsem schopný se postavit k plotně. Rozhodně to ale nebylo to, na co jsem ji získal.

A stoupne si i ona k troubě, nebo je to vaše výsostné území? Pustíte ji tam, či troufne si?

My se naopak o troubu občas perem. Jde-li o pečení na nedělní odpoledne pro nás, tak to častěji peče manželka. Pokud se jedná o nějaké slavnostní setkání, tam se toho rád ujímám sám. Víc si s tím vyhraju.

Co ale nelze nezmínit je skutečnost, že moje paní sice peče pro nás se synem, ale sama sladké nejí. Když mají ve škole sladké hlavní jídlo, raději si dá dvakrát polévku.

To já jsem na sladké vděčný strávník.

Většina z nás točí v rodině buchty a koláče, které jsou jistotou, oblíbené a opakovaně členy rodiny vyžadované. Co je tím vaším rodinným stříbrem?

Určitě onen velikonoční beránek, kterého jsem pekl už na zmíněné první kolo castingu. Je to neobvyklý recept bez mouky.

Velikonoce slavíme tradičně u manželčiných rodičů. Tchyně peče také svého beránka a nesmí chybět naše každoroční společné foto s beránky. Na kávu s beránkem pak chodí koledníci z nejbližší rodiny. Mezi nimi i jeden strýc mojí ženy, profesí cukrář, od něj mě chvála zvlášť těší.

Setkáváme se v době postní. Projevuje se tato doba nějak i ve vašem přístupu k jídlu či pečení?

U mě se postní doba na jídle neprojeví, jím stejně celý rok. Nicméně úcta k tradicím je mi vlastní. Máme oblíbený skanzen v Přerově nad Labem, kam zajíždíme nejméně dvakrát ročně, o Vánocích a Velikonocích. Na Velikonoce se už moc těším. Pletu si vlastní pomlázku s košíčkem a rád zdobím voskem kraslice. Dříve jsem je i drátkoval. Při tom se mohu umělecky realizovat.

Sama jsem teď třídní deváťáků, kteří nedávno podávali přihlášky na střední školy a pomyslně tak vykročili na svou profesní dráhu. Neuvažoval jste i vy třeba na chvíli o cukráři jako profesi?

Kdepak, pečení se u mě rozvinulo až mnohem později.

Pocházím z Jablonce nad Nisou. Tam jsem chodil na osmileté gymnázium a mezi mé oblíbené předměty patřila biologie. Podporoval mě v mém zájmu i učitel biologie, který oceňoval i mé nákresy rostlin či anatomie.

A umělecký směr vás nelákal?

Moji rodiče oba pracovali v Precioze a byli velmi praktičtí. Umění jako koníček ano, ale vnímal jsem, že profesně by v umění cestu neviděli. Pravdou je, že jsem tuto dráhu ani nenavrhoval.

Co vás vedlo až přivedlo k volbě zubního lékařství? Proč právě ortodoncie? Nosil jste sám rovnátka?

Od přírody mi chyběl jeden zub, dvojka. Dost obvyklá anomálie. Vždy jsem měl cit pro detail. Styděl jsem se za to a rovnátka jsem nosil. Pan ortodontista byl tedy pro mě hrdina, vrátil mi sebevědomí.

Dostal jsem se na všechny tři vysoké školy, na které jsem se hlásil, na všeobecné lékařství, kde mě lákala oční specializace, dále na veterinu a na stomatologii. Vždy jsem tíhl k detailní, čisté práci. Nejtěžší bylo dostat se na stomatologii, z 800 uchazečů brali pouze 40. Náročnost mě motivovala.

Ortodoncii jsem si pak dostudoval. Je to natolik specifický obor, že se věnuji pouze tomu. Samozřejmě mám také čas od času pohotovost, stále tedy umím vzít také do rukou kleště, ale na složitější zákroky jako čištění kanálků, implantologii už odkazuji i příbuzné ke kolegům.

Nedávno proběhl médii návrh obnovy školních zubních prohlídek. Jak to vidíte vy?

Prevence je na prvním místě a jakoukoli formou se podpoří, je za mě jen dobře. Každý by měl mít smluvně ovšem svého stomatologa, není možné, aby mu do úst zasahoval pokaždé někdo jiný. Nicméně existují různé typy diagnostických scannerů a jeden z nich dokáže vyšetřit během hodiny celou třídu. Může ho obsluhovat dentální hygienistka, erudovaná zdravotní sestra i poučená paní učitelka. Díky tomu může rodiče upozornit na kaz. A prevence je opravdu zásadní.

Vzpomínáte na nějaké učitele z vaší školní minulosti, kteří pro vás byli něčím nezapomenutelní?

Na gymnáziu jsem měl oblíbenou paní učitelku češtiny. Na její popud jsem začal chodit do knihovny, byla to ona, kdo mě získal pro literaturu.

Druhou důležitou paní učitelku jsem měl v ZUŠ. Dokázala nás podpořit, vést a zaujmout. Díky ní jsme se účastnili různých soutěží a výstav. Uměla propojovat různé druhy umění. Pouštěla nám například Smetanovu Vltavu a my tvořili na základě prožitku. Dodnes i díky ní sleduji zahajovací koncerty Pražského jara či posloucháme novoroční koncert Vídeňských filharmoniků. Podporovala v nás lásku k umění ve všech jeho podobách.

Když porovnáte dobu vlastní školní docházky s pohledem rodiče syna, který je teď u nás ve třetí třídě, vidíte nějaký zásadní rozdíl?

Upřímně řečeno, já si ze své prvostupňové docházky díky svému celoživotnímu vzdělávání moc nepamatuji. Co vnímám jako největší rozdíl, který nese dnešní doba, je elektronický školní informační systém, který s Kájovým sešitkem úkolníčkem působí poněkud dvojkolejně. Elektronicky nás paní učitelka třídní hromadně informuje o školních akcích, to najdu v mailu díky upozornění, ale o známkách už mi upozornění nechodí. To musím sledovat průběžně, aby mi něco neuteklo. Stejně jako úkoly, které si děti zapisují do sešitku.

Vaše manželka je také učitelkou. V čem vidíte i z pohledu partnera výhody této profese a naopak její zátěž.

Výhodou je to, že oba pracujeme s dětmi. Sdílíme, co je právě in, čím žijí. Nutí nás to držet krok s mladou generací, můžeme si to předat. Oběma je nám blízká práce s dětmi.

Samozřejmě červen vnímám jako krizový měsíc. Únava se projevuje. Navíc pro mě je rok kalendářní, pro ženu od září do června. Není tedy u nás rok jako rok.

Díky manželce mám také vhled do toho, že dva měsíce prázdnin není pro učitele žádný luxus, ale potřeba. Navíc manželka je druhým rokem také ředitelkou školy, o prázdninách tedy řeší provozní věci a rozhodně příliš neodpočívá.

Jak vy sám relaxujete a obnovujete síly?

Potřebuji samotu, abych mohl odpočívat. Jsem milovníkem wellness. Máme doma saunu, páru, na zahradě si budujeme koupací jezírko.

Po účasti v Peče celá země jsem po vypětí potřeboval uzemnit. Zjistil jsem, že v Jablonci mají prodejnu Léčivé nástroje, kterou jsem objevil na internetu, tak jsem si pořídil handpan a podle instruktážních videí se na něj učím hrát. Tvarem trochu připomíná UFO, hraje se na něj poklepem na rezonanční místa, vyluzuje relaxační melodický, uklidňující zvuk.

Mám-li čas, tak také rád čtu, teď jsem dočetl Dana Browna Tajemství všech tajemství, jinak rád čtu thrillery z lékařského prostředí, například knihy Robina Cooka. Například jeho román Virus s předstihem předjímal epidemii covidu.

Jak trávíte společný čas s rodinou? Co rádi podnikáte?

Rekreačně spolu provozujeme sport. Rádi chodíme na procházky či jezdíme po Českém ráji na kole. Máme za sebou také cyklostezku podél Ohře a letos se chystáme na Moravu. Za sněhem vyrážíme na sjezdovky do Itálie.

Nejsem moc plážový povaleč, u moře je třeba také výletovat. Máme za sebou i cestování po Norsku, letos bychom chtěli poznat Irsko. Moje paní s oblibou plánuje trasu, zajišťuje ubytování. Já jsem ten, kdo to odřídí a platí.

Mohu vás teď poprosit o nějakou sladkou tečku na závěr?

Rčení, kterého se držím je „S úsměvem jde vše lépe.“ Díky své ortodoncii úsměv tvořím, vracím ho na tvář lidem a podobně i svým pečením ho mohu vykouzlit na tváři svým strávníkům.

Tak bych nám všem přál, abychom si ho navzdory všem těžkostem uchovali.

A jako sladkou tečku na závěr bych si dovolil nabídnout svůj recept na už zmíněného velikonočního beránka.

Ingredience:

150 g bramborového škrobu

200 g moučkového cukru

1 sáček vanilkového cukru

200 ml rostlinného oleje

4 ks vajec

2 sáčky pudinku (např. vanilkový)

½ sáčku prášku do pečiva

citrónová kůra

Postup:

Nastavíme horkovzdušnou troubu na teplotu 180°C. Dále šlehačem vyšleháme žloutky s moučkovým a vanilkovým cukrem do pěny, zašleháme olej a NEvyšlehané bílky. Ručně vařečkou vmícháme škrob, pudinkový prášek a prášek do pečiva. Těsto nalejeme do dvoudílné kameninové formy na beránka, kterou jsme řádně vymazali máslem a vysypali moukou. Pečeme ve vyhřáté troubě při teplotě 180°C po dobu 50-60 minut.

Tipy:

Pro lepší manipulaci doporučuji formu umístit na plech a péct na plechu, na mřížce může být forma nestabilní. S příchutí základního těsta můžeme experimentovat volbou různě ochucených pudinkových prášků (doporučuji např. příchuť pistácie). Tento recept nelze použít pro otevřené formy na beránka (např. silikonové), vhodná je uzavřená kameninová forma. Po upečení beránka polejeme čokoládovou polevou, ten si tak udrží svoji vláčnost a prodloužíme tím trvanlivost výrobku.